Když v roce 1270 zemřel Ludvík IX. před hradbami Kartága, jeho syn Filip III. zdědil království ve chvíli, kdy celé vojsko potřebovalo stabilitu a jistotu. Filip se musel chopit vlády uprostřed smutku, chaosu a neúspěšné výpravy. Byl to okamžik, který prověřil jeho povahu. Nebyl tak výraznou osobností jako jeho otec ani tak energickým reformátorem jako jeho pozdější nástupce, ale přesto se stal důležitým článkem kapetovského řetězce.
První léta vlády a návrat z nešťastné výpravy
Po smrti Ludvíka IX. ležela na Filipovi nelehké úloha dokončit návrat křižáků zpět do Francie. Ačkoli vojsko nebylo v dobrém stavu, podařilo se mu zajistit návrat zbylých sil a uklidnit situaci, která mohla snadno přerůst v otevřenou krizi. Už v těchto prvních týdnech bylo jasné, že nový král bude spíše opatrný, ale zároveň schopný udržet řád tam, kde se začínal hroutit.
Filipova povaha bývala popisována jako klidná a méně rázná. Nebyl to muž, který by vyhledával konflikty, ale když musel zasáhnout, dokázal překvapivě rychle jednat. Jeho přezdívka Smělý se nevztahovala k velkým válečným činům, nýbrž ke schopnosti převzít vládu v obtížných chvílích.
Rodinné vztahy a vliv vrchních rádců
Velký vliv na královy kroky měla jeho matka Markéta Provensálská a ještě více jeho tchyně, Marie Brabantská. Tyto ženy často zasahovaly do dvorských záležitostí a jejich vliv nebyl vždy přijímán kladně. Někteří šlechtici se cítili odstrčeni nebo nedostatečně slyšeni, což vedlo k napětí, které musel Filip řešit diplomaticky.
Zkušenosti jeho otce s vládou mu poskytly dobrý rámec, ale Filip neměl tak silnou osobnost, aby dokázal od začátku pevně řídit dvůr. Postupně si však vybudoval vlastní autoritu a dokázal udržovat rovnováhu mezi mocnými rody, což bylo ve 13. století zásadní.
Vztahy s Aragonií a komplikované tažení
Jedním z nejvýznamnějších okamžiků jeho vlády bylo aragonské tažení. Po vyhnání francouzské rodiny z trůnu na Sicílii se Filip rozhodl podpořit snahu svého strýce Karla z Anjou o znovuzískání ostrova. Výprava byla rozsáhlá a politicky složitá. Francie se tak dostala do konfliktu s aragonským králem Petrem III.
Filip se výpravy nezúčastnil osobně, ale vyslal své bratry, zejména Karla z Valois. Tažení se však nevyvíjelo dobře. Aragonské síly dokázaly odolávat a francouzská armáda, působící ve vzdálených krajích, byla oslabena nemocemi i nedostatkem zásob. Místo vítězství přinesla výprava Francii značné ztráty a odhalila limity francouzského vlivu v oblasti Středomoří.
Domácí politika a správa království
Na domácí půdě se Filip III. věnoval především správním otázkám. Navazoval na politiku Ludvíka IX., zakládal nové městské listiny a podporoval růst měst v královské doméně. Nebyl to vizionář v oblasti práva, ale chápal, že Francie potřebuje pevnější strukturu, aby byla stabilní a prosperující.
Kromě toho rozšířil královský majetek o několik důležitých území, mimo jiné o část Toulouse, což posílilo centrální moc. Jeho vláda tedy nebyla pasivní, i když nebyla ani revoluční. Filip pracoval s tím, co měl, a snažil se neohrozit rovnováhu, již s obtížemi vybudovali jeho předchůdci.
Poslední tažení a smrt
Roku 1285 se Filip III. rozhodl osobně vést tažení proti Aragonskému království v rámci takzvané aragonské křížové výpravy. Výprava měla zlomit odpor Aragonců a obnovit francouzský vliv v jižní Evropě. Začala slibně, ale brzy ji zlomila epidemie, špatné zásobování a tvrdé horské podmínky během ústupu přes Pyreneje.
Filip během ústupu onemocněl. Nemoci podlehl 5. října 1285 v městě Perpignan. Jeho tělo bylo převezeno do Francie a uloženo ve slavné bazilice Saint-Denis, kde odpočívali jeho předkové. Po jeho smrti usedl na trůn jeho syn Filip IV., který vládl s mnohem větší razancí a přetvořil Francii v centralizovaný stát, čímž výrazně posunul trajektorii vývoje celé monarchie.