Když se po smrti Ludvíka VIII. stal králem jeho dvanáctiletý syn Ludvík IX., Francie opět vstoupila do období, kdy byl trůn v rukou nezletilého dědice. Jenže tentokrát stála po jeho boku žena, která dokázala udržet království pohromadě s neuvěřitelnou pevností. Blanka Kastilská zajistila, že Ludvík dospěl nejen jako legitimní panovník, ale také jako člověk hluboké víry, zásad a mimořádné odpovědnosti.
Dětství pod pevnou rukou Blanky Kastilské
Blanka nebyla jen regentkou, byla skutečnou ochránkyní královské autority. Dokázala čelit povstáním šlechty, diplomatickému tlaku i nejistotě, která často provázela začátky kapetovských králů. Její syn si z dětství odnesl dvě zásadní věci: smysl pro spravedlnost a představu, že kralovat znamená sloužit zemi, nikoli jí vládnout silou.
Ludvík vyrůstal v prostředí, kde se zdůrazňovala poctivost, zbožnost a slušnost. A tyto vlastnosti si uchoval i poté, co se ujal vlády. Nebyl panovníkem teatrálních gest, ale spíše mužem činu, který věřil v dobré právo a spravedlivý soud.
Panovník, který učil Francii žít podle zákonů
Ludvík IX. nevynikal jen svou osobní zbožností. Usiloval o to, aby království fungovalo jako místo, kde platí pravidla a kde se konflikt neřeší násilím dříve, než je to nevyhnutelné. Jeho zájem o soudnictví byl neobvyklý. Poslouchal stížnosti obyčejných lidí, rušil nezákonné poplatky a zasahoval tam, kde se místní páni dopouštěli zneužívání moci.
Mluví se o něm jako o panovníkovi, který skutečně sedával pod dubem a vyslýchal své poddané. I když si tuto scénu historie možná trochu přikrášlila, vystihuje podstatu jeho vlády: král, který chce být blízko lidem.
Střety s Anglií a upevnění francouzské pozice
Ve vztazích s Anglií se Ludvík IX. choval pragmaticky. Místo válek, které oslabovaly obě strany, upřednostňoval vyjednávání. Po náročných jednáních dosáhl dohody s anglickým králem Jindřichem III., která sice potvrdila určité anglické državy ve Francii, ale zároveň zajistila, že Anglie uzná francouzského krále jako svého lenního pána.
Tím se uvolnily síly, které mohl král věnovat jiným úkolům, a Francie se stala stabilnějším státem. Ludvík nepotřeboval dokazovat svou moc neustálými bitvami. Věděl, že skutečná síla tkví v dobré správě a důvěře poddaných.
První křížová výprava a královo utrpení
Ludvíkova zbožnost ho však přivedla i na pole, kde štěstí neměl. Roku 1248 vyrazil na šestou křížovou výpravu, která ho dovedla až do Egypta. Začátek vypadal slibně, ale výprava brzy narazila na problémy. Nemoci, nedostatek zásob a špatná koordinace způsobily, že se křižáci ocitli v pasti. Ludvík byl nakonec zajat a osvobozen teprve za vysoké výkupné.
Do Francie se vrátil jako muž poznamenaný porážkou, ale nikoli zlomený. Pokračoval v reformách a posiloval církevní instituce, které považoval za oporu královské autority. O několik let později se rozhodl pro další výpravu, přestože jeho zdraví sláblo.
Poslední výprava a smrt u Kartága
Roku 1270 se Ludvík vydal na svou druhou křížovou výpravu, tentokrát do Tuniska. Doufal, že úspěch na severoafrickém pobřeží otevře cestu k dalšímu postupu. Ale výprava se proměnila ve fiasko ještě rychleji než ta první. V táboře propukla těžká epidemie a král, oslabený věkem i nemocí, jí nedokázal vzdorovat.
Ludvík IX. zemřel 25. srpna 1270 před hradbami Kartága. Jeho tělo bylo převezeno do Francie a pohřbeno v Saint-Denis, kde spočinuli i jeho předkové. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Filip III., který převzal království v relativně klidném stavu a pokračoval ve vládě podle vzorů, jež mu jeho otec zanechal.