Když Filip VI. zemřel v roce 1350, Francie byla otřesena válkou, epidemií a hospodářským úpadkem. Do této rozkolísané doby vstoupil jeho syn Jan, známý jako Jan II. Dobrý. Jméno získal díky své důstojnosti, úctě k rytířským ideálům a osobní statečnosti. Jenže jeho vláda se odehrávala v čase, který nebyl nakloněn rytířským snům. Francie se měla brzy ocitnout v jedné z nejtemnějších chvil své historie.
Nástup na trůn a první kroky
Jan měl jako princ slušné politické zkušenosti, ale nebyl připraven na rozsah problémů, které na něj čekaly. Královská moc byla oslabena porážkami z doby jeho otce a šlechta se chovala stále samostatněji. Jan se rozhodl upevnit autoritu především tím, že kolem sebe vytvoří okruh věrných rádců, na něž se mohl spolehnout. Tento krok byl však vnímán rozporuplně.
Jeho nejoblíbenější dvořané získali velký vliv a část šlechty to nesla těžce. Jan se dostával do sporů o loajalitu a finance, a ani jeho charisma nedokázalo překlenout všechny rozpory. Válka s Anglií navíc pokračovala a stala se těžištěm celé jeho vlády.
Napětí s Anglií sílí
Eduard III. a jeho synové stupňovali tlak na Francii. Anglické vojsko postupovalo s novou taktikou, využívalo lukostřelce a rychlé přesuny. Francouzská armáda, přivyklá rytířskému způsobu boje, se těmto změnám přizpůsobovala pomalu.
Jan II. se rozhodl postavit se nepříteli osobně. Věřil, že jeho přítomnost na bitevním poli povzbudí vojsko a vrátí Francii sebevědomí. Situace se však brzy vyvinula jinak, než doufal.
Bitva u Poitiers a pád krále do zajetí
Rok 1356 přinesl jednu z největších ran ve francouzských dějinách. U Poitiers stanula francouzská armáda proti silám vedeným anglickým princem Eduardem zvaným Černý princ. Janův záměr porazit Angličany v rozhodující bitvě byl odvážný, ale francouzské oddíly byly špatně koordinované a zastaralé taktiky rozhodly proti nim.
Bitva skončila naprostou porážkou. A co bylo ještě horší, Jan II. se ocitl v anglickém zajetí. Jeho odvaha v boji mu přinesla respekt nepřátel, ale Francii ponechal oslabenou a demoralizovanou. Území byla pleněna, král byl pryč a moc ve státních strukturách se začala rychle drolit.
Ve vězení a na cestě k výkupnému
Jan byl odvezen do Anglie, kde byl držen v podmínkách, které byly sice důstojné, ale stále šlo o zajetí krále jedné z nejmocnějších evropských zemí. Jednání o jeho výkupném trvala dlouho a byla mimořádně nákladná.
Mezitím ve Francii propukly vnitřní nepokoje. Paříž se vzbouřila, rolníci povstali v rámci tzv. jacquerie a šlechtě trvalo dlouho, než znovu nastolila alespoň částečný pořádek. Vláda v zemi mezitím přešla na korunního prince Karla.
Návrat do vlasti – a další odchod
Po podpisu mírové smlouvy v Brétigny v roce 1360 byl Jan propuštěn výměnou za vysoké výkupné a předání významných území Anglii. Král se vrátil do vlasti, ale brzy zjistil, že Francie není schopna všechny závazky dodržet.
Když se navíc jeden z jeho synů – rukojmí ponechaných v Anglii – pokusil ze zajetí uprchnout, považoval to Jan II. za porušení královské cti. A tak učinil rozhodnutí, které mnohé ohromilo: dobrovolně se vrátil zpět do anglického zajetí, aby splnil svou část dohody. V době, kdy vládl pragmatismus a politika, působilo toto gesto téměř starosvětsky.
Smrt krále ve vyhnanství a co následovalo
Jan II. zemřel 8. dubna 1364 v Londýně. Jeho smrt uzavřela kapitolu vlády, která byla jednou z nejtěžších v celé francouzské historii. Francie byla zpustošená, mnohá území ztracena a trhliny v královské autoritě stále viditelnější.
Na trůn nastoupil jeho syn Karel V., muž mnohem klidnější povahy a výjimečných politických schopností. Právě on měl udělat první skutečné kroky k obratu ve stoleté válce a obnovit důvěru v monarchii, kterou události Janovy vlády silně narušily.