Když roku 1380 zemřel Karel V. Moudrý, odcházela s ním stabilita, kterou po dlouhých letech vybudoval. Jeho nástupce, teprve jedenáctiletý Karel VI., převzal království ve chvíli, kdy válka s Anglií sice utichala, ale vnitřní rovnováha byla křehká. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že Francii čeká jedno z nejtemnějších období. Mladý král měl dobré učitele, silné regenty a obrovské předpoklady. Osud však rozhodl jinak.
Regentství a první léta vlády
Po nástupu na trůn vládl za nezletilého Karla VI. jeho strýc Burgundský a další příslušníci královské rodiny. Francie zůstávala relativně stabilní a dvůr pokračoval v reformách, které zavedl Karel V. Mladý král byl oblíbený, působil sebejistě a dobře se ujímal svých povinností.
Když byl roku 1388 prohlášen plnoletým a převzal skutečnou moc, zdálo se, že Francie má šanci pokračovat v období obnovy. Jenže klid vydržel jen krátce.
První záchvat a začátek královy nemoci
Roku 1392 se stalo něco, co zásadně změnilo Karlův život i osud celé země. Během cesty do Bretaně náhle propadl záchvatu zuřivosti, při němž napadl své vlastní rytíře. Král se po incidentu zhroutil, nepoznával své okolí a blouznil.
Po čase se sice jeho stav zlepšil, ale nikdy se zcela neuzdravil. Záchvaty se vracely, někdy na měsíce, jindy na dlouhé roky. Král zapomínal, kdo je, zpochybňoval svou identitu, odmítal své nejbližší a během některých epizod se dokonce domníval, že je vyroben ze skla a může se rozbít. Francie tak přišla o schopného panovníka – a přesto zůstával formálně na trůně.
Burgunďané proti Armagnakům: boj o vládu
Karlova nemoc vytvořila mocenské vakuum, které brzy zaplnily dvě soupeřící frakce: burgundský rod, vedený Janem Nebojácným, a skupina kolem hraběte z Armagnaku. Obě strany usilovaly o kontrolu nad státní správou, financemi i samotným králem.
Z toho, co začalo jako dvorská rivalita, se postupně stala občanská válka. Města se přidávala na jednu stranu, venkov trpěl a královna Isabela Bavorská často hrála vlastní politické hry. Francie byla rozdělená do dvou táborů, které se navzájem oslabovaly.
Anglie využívá příležitosti
Do vnitřního chaosu Francie se přidala ještě jedna síla: Anglie. Eduard III. už nebyl mezi živými, ale jeho vnuk Jindřich V. dokázal pochopit příležitost. V roce 1415 se do Francie vrátila anglická armáda a u Azincourtu porazila mnohem větší francouzské vojsko. Bitva byla katastrofou a symbolem hluboké krize, v níž se Francie ocitla.
Burgunďané a Armagnakové dál bojovali mezi sebou, což Angličanům otevíralo dveře k dalším postupům. Situace vyvrcholila po vraždě Jana Nebojácného roku 1419. Burgunďané se obrátili proti francouzskému dvoru a spojili se s Anglií.
Smlouva v Troyes a vyprázdněný trůn
Roku 1420 byla uzavřena smlouva v Troyes, která patří k nejkontroverznějším aktům francouzských dějin. Karel VI., ovlivněný burgundským tlakem a nemocí, prohlásil, že jeho vlastní syn – budoucí Karel VII. – není legitimní dědic. Místo něj měl trůn po jeho smrti převzít anglický král Jindřich V. a jejich budoucí potomci.
Tento krok znamenal faktické předání Francie do rukou Anglie, alespoň na papíře. Jindřich V. už se viděl jako budoucí král Francie, ale osud zasáhl ještě jednou: zemřel o dva měsíce dříve než Karel VI.
Smrt Karla VI. a rozervaná země
Karel VI. zemřel 21. října 1422 po dlouhém utrpení a letech, během kterých byl více symbolem než skutečným vládcem. Jeho smrt zanechala Francii rozdělenou na dvě části: sever pod anglicko-burgundskou kontrolou a jih věrný dauphinovi Karlovi.
Právě tento dauphin – pozdější Karel VII. – měl před sebou nejtěžší úkol: přesvědčit Francii, že smlouva v Troyes je neplatná, a znovu sjednotit království, které se pod vládou jeho otce téměř rozpadlo.