Když roku 1322 zemřel Filip V., přešel trůn na jeho mladšího bratra Karla. Francie tak během několika let vystřídala už třetího krále z rodiny Filipa IV. Vládci přicházeli a odcházeli rychle, ale každý z nich řešil stejný problém: udržet stabilitu a autoritu v království, které stále častěji naráželo na své vlastní hranice. Karel IV., později nazývaný Sličný, se chopil vlády s jistotou člověka, který na dvůr patřil od dětství, ale jeho éra byla poznamenána jak ambicemi, tak tím, že se jednalo o poslední přímý výhonek slavného rodu Kapetovců.
Král, který znal dvůr i politiku od mládí
Karel vyrůstal ve stejném prostředí jako jeho bratři – v atmosféře přísné disciplíny a očekávání, že každý syn Filipa IV. musí obstát jako vládce. Byl vzdělaný, měl smysl pro pořádek a působil jako muž, který se na trůn hodí. Když jej převzal, nebylo třeba žádných velkých ceremonií ani sporů. Jeho nárok nebyl zpochybněn.
Přestože působil vážněji a rozvážněji než Ludvík X., měl ambice upevnit královskou autoritu a pokračovat v centralizační politice svého otce i bratrů. Karel však vládl v době, která byla čím dál složitější – Francie se měnila, rostla moc měst i regionálních pánů a sousedé sledovali každý krok nového panovníka.
Správa země a důraz na pevnou královskou moc
Karel IV. navázal na správní reformy, které provedl Filip V. Snažil se sjednotit právní postupy, zlepšit výběr daní a zavést větší pořádek v administrativě. Nebyl to vládce, který by nechal věci vyvíjet samovolně. Naopak – jeho vláda byla pečlivá, možná až pedantská, což mu přineslo pověst muže, který má rád jasná pravidla.
Posílil také královské soudnictví. Pod jeho dohledem se soudní systém dále profesionalizoval, a i když nebyl reformátorem ve stylu moderního zákonodárce, dokázal významně podpořit proces, který začal už za Filipa Sličného: přechod od osobních vztahů k právnějšímu řízení státu.
Vztahy s Anglií a pokračující napětí
Zahraniční politika Karla IV. byla poznamenána především vztahy s anglickým králem Eduardem II. a později Eduardem III. Hlavním problémem stále zůstávalo Gaskoňsko, které Angličané drželi jako léno Francie. Karel trval na tom, aby anglický král plnil lenní povinnosti důsledně, což vyvolávalo napětí.
Ve chvíli, kdy Eduard II. čelil povstání vlastních poddaných, Karel situace využil a donutil Anglii ke kompromisu. Tím si posílil pozici, ale také nastavil pevná pravidla, která měla být dodržována. Ještě netušil, že se tato diplomatická přetahovaná po jeho smrti promění v jeden z nejdelších konfliktů Evropy – sto let trvající válku.
Sňatky a dynastická nejistota
Karel IV. byl třikrát ženatý. Jeho první dvě manželství ztroskotala na nešťastných okolnostech i politických skandálech, jež se táhly už z doby aféry v Tour de Nesle. Až třetí manželství s Janou z Évreux přineslo klidnější období.
Nad jeho vládou však visela jedna zásadní otázka: zanechá mužského dědice? Každé narození dítěte bylo sledováno s mimořádným napětím. Karel měl dcery, ale syn, který by zajistil pokračování kapetovské linie, se stále nedostavoval.
Poslední měsíce a konec přímé kapetovské linie
Karel IV. zemřel 1. února 1328. Pár měsíců před smrtí čekala jeho manželka dítě, a Francie znovu stála před situací velmi podobnou té z doby Ludvíka X. Doufalo se, že se narodí chlapec – poslední šance na pokračování přímé kapetovské linie.
Když ovšem královna Jana porodila dceru, bylo jasné, že dynastie v přímém mužském pokolení končí. Francie se musela rozhodnout, kdo usedne na trůn. Tentokrát připadl výběr na Filipa z Valois, synovce Filipa III., který se stal Filipem VI. a otevřel novou epochu – vládu rodu Valois.
Karel IV. tak zůstává v dějinách jako poslední ze „starých“ Kapetovců, král, jehož život i vláda uzavřely téměř tři století nepřerušené dědičné posloupnosti. Jeho smrt způsobila zásadní změnu, která ovlivnila celé 14. století a položila základ budoucím konfliktům o francouzský trůn.