Když roku 1328 zemřel Karel IV. bez mužského dědice, přímá linie Kapetovců skončila. Francie stála před rozhodnutím, které nebylo jen právní otázkou, ale zásadním politickým okamžikem. Zvolba padla na Filipa z Valois, synovce Filipa III. a bratrance posledních tří kapetovských králů. Jeho nástup měl zemi zajistit kontinuitu. Nikdo ale tehdy netušil, že právě za jeho vlády se Evropa ponoří do jednoho z nejdelších konfliktů své historie.
Nástup na trůn v době plné otázek
Filip VI. usedl na trůn v okamžiku, kdy se debatovalo o tom, kdo má vlastně nárok na korunu. Anglie nabízela svou vlastní odpověď: mladý král Eduard III., vnuk Filipa IV. po přeslici, měl podle Angličanů právo na trůn. Francie však rozhodla jinak a privilegovala mužskou příbuzenskou linii po meči, což otevřelo dveře rodu Valois.
Filip byl zkušený rytíř, znal poměry u dvora a měl autoritu mezi francouzskými pány. Jeho nástup tedy působil klidněji, než se ve skutečnosti zdálo. Skrytý spor o legitimitu se měl brzy stát výbušnou otázkou.
První léta vlády: konsolidace a královská důstojnost
Na začátku své vlády se Filip VI. věnoval především správě království. Pokračoval ve státních reformách, posiloval finanční aparát a snažil se ukotvit svou autoritu v oblasti, kde byla dosud nejistá. Cestoval po zemi, potvrzoval privilegia a usmiřoval se s těmi, kteří váhali nad jeho nástupem.
Francie v této době působila jednotně, ale jen na povrchu. Regionální pánové si udržovali své ambice a moc, a Filip musel stále hledat rovnováhu mezi dvěma póly: přísnou centralizací a shovívavostí vůči těm, na nichž stála vojenská síla země.
Napětí s Anglií a cesta k válce
Vztahy s anglickým králem Eduardem III. byly zpočátku opatrné. Eduard přijal Filipovu nadvládu jako vévoda Akvitánie, ale obě strany věděly, že jde jen o dočasný klid. Gaskoňsko bylo pro anglickou korunu klíčové a zároveň představovalo trvalý zdroj konfliktů.
Zlom nastal, když Filip podpořil povstání ve Flandrech a Eduard III. se postavil proti němu. Rivalita rychle rostla. Roku 1337 Filip oficiálně zabavil Eduardovi léno Akvitánie – a tím odstartoval konflikt, který se stal známý jako sto let trvající válka. Nikdo tehdy nečekal, že bude opravdu trvat celé století a zasáhne několik generací.
Bitva u Kresčaku a francouzské zklamání
Filip VI. v konfliktu spoléhal na tradiční rytířské vojsko, podporované těžkou jízdou. Angličané však přicházeli s jinou taktikou a využívali lukostřelců, kteří dokázali narušit i dobře organizované francouzské šiky.
V roce 1346 došlo k bitvě u Kresčaku. Francouzská armáda, početně silnější, utrpěla drtivou porážku. Byla to rána nejen vojenská, ale i psychologická. Vítězná sebejistota rytířstva utrpěla těžké trhliny a ukázalo se, že královská moc sama o sobě nedokáže změnit styl boje, který už patřil minulosti.
Další rány: Černá smrt a hospodářské potíže
Když se Francie vzpamatovávala z porážky, zasáhla Evropu epidemie moru. Černá smrt dorazila do Francie roku 1348 a měla katastrofální dopad. Města se vylidňovala, obchod upadal a celé regiony ztrácely základní pracovní sílu. Filipova vláda tak čelila kombinaci krizí, na které neexistovaly jednoduché odpovědi.
Král sice vydával opatření, která měla stabilizovat ceny a zabránit panice, ale situace byla příliš rozsáhlá, aby ji mohla královská moc rychle vyřešit.
Poslední roky a smrt krále
V posledních letech vlády se Filip snažil obnovit armádu i autoritu, kterou otřásly porážky a epidemie. Pokoušel se o nové spojenectví, upevňoval pozice rodiny Valois a připravoval půdu pro svého syna Jana.
Filip VI. zemřel 22. srpna 1350 v době, kdy ještě nevyhasly plameny prvních fází stoleté války. Na trůně jej vystřídal jeho syn Jan II. Dobrý, jenž převzal království v hluboké nejistotě a v době, která Francii nutila čelit stále složitějším výzvám.