Historie si pamatuje velké krále, kteří vládli dlouhá desetiletí, stejně jako ty, kteří zanechali výraznou stopu díky reformám nebo vojenským vítězstvím. A pak je tu Jan I., dítě, které se narodilo jako král a zemřelo dříve, než se vůbec stačilo nadechnout pro život u dvora. Jeho existence trvala pouhých pět dní. Přesto měl jeho krátký pobyt na tomto světě pozoruhodný dopad na francouzské dějiny.
Král ještě před narozením
Smrt Ludvíka X. v červnu 1316 uvrhla Francii do nejistoty. Jeho manželka Klemencie Uherská byla těhotná, a tak celé království čekalo, zda přivede na svět syna, který by mohl vládnout. V případě dcery by se situace výrazně zkomplikovala, protože otázka ženského nároku na trůn tehdy neměla jednoznačné řešení.
Francie tak několik měsíců žila v jakémsi politickém vakuu. Všichni čekali na jediné: jaké pohlaví bude mít dítě, které se má narodit v listopadu.
Narození krále
17. listopadu 1316 se Klemencii narodil syn. Chlapec, který přišel na svět po smrti svého otce, byl okamžitě prohlášen králem Francie pod jménem Jan I. Postumus. Pojmenování „Postumus“ zdůrazňovalo jeho zvláštní postavení – král, který se stal panovníkem ještě předtím, než se nadechl.
Země si mohla na okamžik oddechnout. Nástupnická otázka se zdála vyřešená. Regentem se stal Ludvíkův bratr Filip, který měl chránit korunu, dokud malý král nedospěje. Jenže Francii čekal další otřes, který nikdo nečekal.
Pět dní nejistoty
Jan I. vládl pouhých pět dní. Jeho smrt 22. listopadu 1316 vyvolala šok a zároveň otevřela prostor pro nepříjemné spekulace. Mluvilo se o přirozené příčině, o nemoci, ale šeptalo se i o tom, že dítě mohlo být odstraněno, aby na trůn mohl nastoupit regent Filip.
Konkrétní důkazy se nikdy nenašly a pravděpodobnější je, že předčasně narozené dítě jednoduše nepřežilo náročné podmínky raného novověku. Ale pochybnosti, jak už to v politice bývá, se držely světa dlouho.
Co následovalo po jeho smrti
Smrtí Jana I. skončila nejkratší vláda ve francouzské historii a zároveň se znovu otevřela otázka nástupnictví. Možnou dědičkou byla Janova sestra Johanna, ale odpor části šlechty vůči ženské posloupnosti vedl ke vzniku nové interpretace nástupnického práva, které později dostalo podobu salického zákona.
Trůn nakonec připadl Filipovi, bratrovi Ludvíka X., který se stal Filipem V. Jeho nástup znamenal posun ve směřování monarchie a stal se počátkem složitého období, kdy během necelých dvaceti let vystřídali trůn tři synové Filipa IV. bez toho, aby zanechali dlouho žijící mužské dědice.
A tak zůstává Jan I. zvláštní postavou: dítě, které nebylo schopné zasáhnout do politiky ani učinit jediné rozhodnutí, a přesto stálo v centru událostí, jež formovaly nástupnické právo Francie na příští staletí.