Zikmund Lucemburský, mladší syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, se narodil roku 1368. Už od kolébky byl předurčen k velkým věcem, protože se narodil jako potomek nejmocnějšího panovníka středověké Evropy. Jeho otec Karel IV. držel titul císaře Svaté říše římské a českého krále, a Zikmund se proto pohyboval ve středu politického života celé Evropy. Přesto se nikdy nestal pokračovatelem otcovy slávy v očích Čechů – naopak, byl v českých zemích vnímán jako cizinec, vetřelec a hlavní viník tragédie Mistra Jana Husa.
Už jako dítě byl zasnouben s uherskou princeznou Marií, což mělo být spojení dvou významných dynastií – Lucemburků a Anjouovců. Toto zasnoubení se později ukázalo jako osudové, protože díky němu Zikmund získal uherskou korunu a stal se vládcem jedné z nejvýznamnějších středoevropských zemí.
Vzestup k uherské koruně
Zikmundova cesta na uherský trůn nebyla jednoduchá. Po smrti krále Ludvíka Velikého roku 1382 se uherská koruna ocitla v rukou jeho dcery Marie. Zikmund, už jako její manžel, se musel probojovat k tomu, aby byl uznán za vládce. Uherští magnáti se totiž vzpírali cizímu panovníkovi a dlouhá léta trvalo, než si získal jejich podporu.
Jeho postavení se upevnilo až po vítězství nad Turky v roce 1396 u Nikopole, i když tato bitva paradoxně skončila pro křesťanské vojsko katastrofou. Zikmund dokázal porážku politicky přežít a využil ji k posílení své autority. Od té doby začal budovat pověst zkušeného diplomata a politika, který dokáže z krizí těžit.
Česká koruna a nedůvěra šlechty
Po smrti Václava IV. v roce 1419 zdědil Zikmund také českou korunu. Češi jej však odmítali jako krále, protože jej vinili ze smrti Jana Husa, k níž došlo během kostnického koncilu roku 1415. Hus měl zaručenou Zikmundovu ochranu, když přijel do Kostnice, ale král nedokázal své sliby prosadit proti církevní autoritě. Pro českou společnost se tak stal symbolem zrady a jeho jméno se navždy spojilo s nenávistí husitského hnutí.
Když se po Václavově smrti snažil prosadit v Praze, čelil otevřenému odporu. Čeští husité jej považovali za nepřítele, a tak se jeho vláda v Čechách zpočátku omezila spíše na formální nárok než skutečné panování.
Kostnický koncil a smrt Jana Husa
Zikmundovo jméno je navždy spojeno s kostnickým koncilem (1414–1418). Tento církevní sněm měl vyřešit papežské schizma, tedy situaci, kdy existovali hned tři papežové. Zikmund zde hrál roli prostředníka a chtěl být vnímán jako zachránce jednoty křesťanstva. V rámci tohoto úsilí svolil i k procesu s Janem Husem, který kritizoval poměry v církvi.
Ačkoli dal Husovi glejt, tedy listinnou záruku bezpečného návratu, nedokázal nebo nechtěl proti vůli koncilu zasáhnout. Hus byl prohlášen za kacíře a upálen, což vyvolalo v Čechách vlnu hněvu. Od té chvíle byl Zikmund v českých zemích nenáviděn jako „král cizinec“ a „zrádce“.
Husitské války
Po smrti Václava IV. a následných pražských defenestracích se země ocitla v chaosu. Zikmund se snažil získat českou korunu silou, ale narazil na odpor husitů. Jeho křížová výprava proti Čechám v roce 1420 skončila porážkou na Vítkově, kde husité pod vedením Jana Žižky slavně uhájili Prahu.
Následovalo dlouhé období válek, kdy se Zikmund snažil opakovaně zlomit odpor husitů, avšak bez úspěchu. Ani po sérii křížových výprav nedokázal Čechy podmanit a stal se symbolem neúspěšného vládce. Přesto si nakonec udržel titul českého krále a po bitvě u Lipan roku 1434, kdy došlo k porážce radikálních husitů, mohl být konečně uznán.
Císař římský a evropský diplomat
Zikmundova moc nespočívala jen v české a uherské koruně. Roku 1433 byl korunován císařem Svaté říše římské, což z něj učinilo jednoho z nejmocnějších vládců Evropy. Byl typickým představitelem středověkého panovníka-diplomata, který více cestoval a jednal v zahraničí, než aby seděl v domácím sídle.
Proslul tím, že se zapojoval do evropských konfliktů a snažil se vystupovat jako prostředník – ať už šlo o spory mezi papežem a koncily, nebo o hrozbu turecké expanze. Jeho vláda se vyznačovala schopností intrikovat, uzavírat spojenectví a obracet situace ve svůj prospěch.
Přezdívka „liška ryšavá“
Zikmund byl nejen charismatický, ale i osobitý panovník. Díky své výrazné zrzavé kštici a vousům se stal známým jako „liška ryšavá“ – přezdívka, která dokonale vystihovala jeho povahu. Liška symbolizovala mazanost, vychytralost a schopnost přežít v každé situaci. A přesně takto jej vnímali jeho současníci: jako politika, který dokáže přežít i ty největší prohry.
Zikmund byl známý svou zálibou v okázalosti a luxusu. Miloval nádherné oděvy, drahé šperky a rád se obklopoval přepychem. Současníci jej popisují jako muže vznětlivého, ale také velmi šarmantního. Dokázal si získat přízeň dvorských dam i respekt rytířů.
Na druhou stranu mu byla často vyčítána krutost, nestálost a politická vypočítavost. V Čechách se jeho jméno stalo symbolem zrady a neoblíbenosti, zatímco v Uhrách byl respektován jako silný král, který hájil hranice proti Turkům.
Na sklonku života byl Zikmund už unaveným vládcem. Po vyčerpávajících válkách a neustálých cestách po Evropě trpěl nemocemi a jeho moc pomalu slábla. Zemřel roku 1437 na hradě ve Znojmě. Jeho smrtí vymřela lucemburská dynastie po meči, protože neměl mužského dědice.
Jeho dcera Alžběta se provdala za Albrechta Habsburského, čímž se otevřela cesta k nástupu Habsburků na český trůn.