Když se roku 1378 na český trůn posadil Václav IV., syn císaře a krále Karla IV., čekaly na něj nejen královské koruny a rozsáhlé země, ale také nesmírná zodpovědnost. Jeho otec, označovaný za „otce vlasti“, dokázal pozvednout České království na jednu z nejvýznamnějších mocností středověké Evropy. Václav se narodil roku 1361, vyrůstal v přepychu a obklopen učenými rádci, avšak od dětství se na něm projevovala spíše citlivost, náladovost a slabší vůle než schopnosti pevného vládce. Přesto jej Karel IV. připravil na budoucí roli a dokonce mu už ve dvou letech zajistil titul římského krále.
Očekávání byla tedy obrovská. Země si přála pokračování rozkvětu, ale Václav IV. brzy ukázal, že jeho vláda bude jiná. Zatímco Karel IV. vládl pevně, s vizí a diplomacií, Václav inklinoval k uzavírání se do soukromí, lovu a požitkům, a jeho rozhodnutí byla často chaotická. V očích současníků byl král, který nedokázal držet otěže, a přestože mu nelze upřít určité schopnosti i vzdělání, nedosáhl nikdy velikosti svého otce.
Král římský a český – slibný začátek
Když Karel IV. roku 1378 zemřel, měl Václav pouhých sedmnáct let. Byl již korunovaným římským králem, což mu dávalo naději stát se i císařem, a zároveň převzal vládu nad Českým královstvím. Na počátku panování se zdálo, že mladý král naváže na otcovu politiku. V zemi byl mír, státní správa fungovala podle Karlových reforem a Praha byla centrem vzdělanosti i umění.
Jenže velmi brzy se ukázalo, že mladý panovník není schopen udržet pořádek ani v říši, ani v českých zemích. Konflikty se začaly hromadit. Německá knížata nebyla ochotná poslouchat jeho rozhodnutí, papežská kurie ho kritizovala za nerozhodnost a doma se postupně obracela proti králi česká šlechta, která využívala jeho slabosti k posilování vlastních pozic. Václavovi chyběla otcova schopnost kompromisu a diplomacie.
Spory s papežem a církevní krize
Evropa konce 14. století byla poznamenána tzv. papežským schizmatem, kdy proti sobě stáli dva papežové – jeden v Římě a druhý v Avignonu. Václav IV. se nedokázal rozhodně postavit ani na jednu stranu, což mu vyneslo kritiku jak z církevních kruhů, tak od římských knížat. Namísto aby se stal prostředníkem a smiřovatelem, jak by se od římského krále čekalo, propadal pasivitě.
Navíc měl král napjaté vztahy i s domácí církví. Často zasahoval do obsazování biskupských úřadů, čímž si znepřátelil duchovenstvo. Kritici mu vyčítali, že více než zbožný panovník působí jako král oddávající se světským radovánkám. Později se Václavova nerozhodnost v církevních otázkách spojila s nástupem reformních myšlenek v Čechách, což předznamenalo budoucí husitské hnutí.
Konflikty s českou šlechtou
Domácí šlechta, posílená Karlovým odkazem, čekala od krále především pevnou ruku a stabilitu. Václav IV. však působil nepředvídatelně. Často se opíral o oblíbence z nižší šlechty a přehlížel vlivné pány, což vyvolávalo napětí. Postupně se proti němu vytvořily mocné šlechtické ligy, které dokonce neváhaly krále roku 1394 zajmout a držet několik měsíců v zajetí.
Tato událost otřásla autoritou panovníka. Král, který se nechá zajmout vlastní šlechtou, ztrácí respekt. Václav sice získal svobodu, ale jeho vláda se nadále nesla ve znamení oslabení královské moci. V následujících letech se spory opakovaly a české království se propadalo do vnitřního chaosu.
Sesazení z římského trůnu
Ještě větší ránu utržil Václav IV. na poli mezinárodní politiky. Jako římský král měl předpoklady získat císařskou korunu a upevnit vliv Lucemburků. Jenže jeho nerozhodnost a nečinnost vedly k tomu, že v roce 1400 německá knížata Václava sesadila z římského trůnu a zvolila nového vládce. To byla pro Lucemburky obrovská potupa.
Václav si sice ponechal českou korunu, ale v očích Evropy se stal druhořadým panovníkem, který nedokázal udržet odkaz svého otce. Od té chvíle se z něj stal spíše král izolovaný, soustředěný na české země, a i tam bojoval o každou píď své autority.
Vztah k reformám a mistru Janu Husovi
Václav IV. vládl v době, kdy se v českých zemích začínaly šířit reformní myšlenky, volající po nápravě církve. Král sice nebyl reformátor, ale jeho konflikty s církevní hierarchií a časté spory s papežem vytvořily prostor, v němž mohly takové hlasy sílit. Na pražské univerzitě působil mistr Jan Hus, který začal kázat o potřebě návratu k původní čistotě víry.
Václav IV. si Husa nikdy výslovně nevzal pod ochranu, ale jeho slabá reakce na církevní tlaky fakticky umožnila, aby se reformní proud rozšířil. Král tedy nevědomky připravil půdu pro husitské hnutí, které vypuklo až po jeho smrti.
Osobní život a povaha
Současníci často kritizovali Václava IV. za jeho osobní sklony. Byl známý svou zálibou v lovu, víně a ženách, a méně už státnickými povinnostmi. Časté výbuchy hněvu střídaly období deprese, což z něj činilo nevyrovnaného panovníka. Měl dvě manželky – Johannu Bavorskou a později Žofii Bavorskou – avšak jeho manželství zůstala bezdětná, což oslabilo dynastickou perspektivu Lucemburků.
Jeho povaha přispívala k napětí mezi ním a šlechtou, která v králi viděla spíše slabého a nerozhodného muže, než autoritu schopnou vládnout.
Poslední roky a smrt
V posledních letech svého života se Václav IV. stáhl do ústraní. V zemi nadále sílily spory mezi jednotlivými šlechtickými rody a také mezi zastánci a odpůrci církevní reformy. Král však nedokázal najít cestu, jak situaci uklidnit. V srpnu roku 1419, krátce po první pražské defenestraci, která odstartovala husitské nepokoje, Václav náhle zemřel na svém hradě v Novém Městě pražském.
Jeho smrt znamenala konec vlády Karlem IV. založené stability a otevřela cestu k husitským válkám, které na dlouhá desetiletí změnily tvář českých zemí.