Mehmed V., známý také jako Mehmed Rešad, vládl Osmanské říši mezi lety 1909 a 1918, tedy v období, které patří k nejdramatičtějším a zároveň nejtragičtějším v celých osmanských dějinách. Jeho vláda nebyla charakterizována osobní mocí ani osobními rozhodnutími. Naopak ji určoval politický vliv Mladotureckého hnutí, k němuž byl sultán spíše symbolickým protějškem. Přestože byl formální hlavou státu, skutečnou moc držili ministři, generálové a vůdci Výboru pro jednotu a pokrok. Mehmed V. představoval tradiční hodnoty, náboženskou autoritu a spojení s minulostí, zatímco říše se řítěla směrem k modernímu světu plnému válek, nacionalismu a geopolitických konfliktů. Jeho vláda tak byla paradoxem. Sultán jemné povahy a mírného chování vládl v době, kdy se jeho říše ocitla uprostřed dvou velkých válek, masivních povstání a nakonec i svého vlastnímu faktickému rozpadu.
Nástup na trůn po pádu Abdulhamida II.
Když byl roku 1909 Abdulhamid II. sesazen v důsledku krize známé jako Incident 31. března, potřebovala revoluční vláda Mladoturků sultána, který nebude odporovat jejich plánům. Volba padla na Mehmeda Rešada, staršího bratra Abdulhamida, který byl znám svou umírněností, laskavostí a naprostým nezájmem o politické intriky. Byl to muž mírné povahy, který se nikdy nevměšoval do složitých dvorských sporů a většinu života strávil spíše v ústraní.
Jeho nástup na trůn byl symbolem nové éry. Mladoturci chtěli sultána, který bude reprezentativní postavou, avšak nebude zasahovat do jejich plánů přeměnit říši v moderní ústavní stát. Mehmed V. proto přijal roli monarcha, který se podřídí parlamentu, ústavě a politické vůli Výboru pro jednotu a pokrok. V této době se sultán stal především ceremoniální postavou, i když nadále nesl náboženský titul chalífy, což mělo velký význam pro miliony muslimů v říši i mimo ni.
Panovník bez skutečné moci
První roky Mehmedovy vlády byly ve znamení naděje, že ústavní režim přinese stabilitu. Ovšem politické poměry se rychle vyvinuly jiným směrem. Mladoturecká vláda byla především skupinou frakcí a osobních ambicí, které se střetávaly o vliv. Sultán v těchto sporech nehrál prakticky žádnou roli. Jeho úkolem bylo reprezentovat říši a potvrzovat rozhodnutí parlamentu a vlády, nikoli je vytvářet. Většinu své existence trávil v palácích, modlil se, věnoval se poezii a přemýšlel o náboženských otázkách. Nebyl typem panovníka, který by usiloval o moc.
To však neznamená, že jeho vláda byla bez významu. Mehmed V. si uvědomoval hodnotu svého náboženského postavení a snažil se být sultánem, který podporuje jednotu muslimského obyvatelstva. Jeho vztah s Mladoturky byl většinou korektní, ale vnitřně se často obával rychlého tempa modernizace a politických otřesů. Přestože byl osobně mírumilovný, stal se sultánem, za jehož vlády říše vstoupila do série ničivých konfliktů.
Balkánské války a ztráta evropských provincií
První velkou zkouškou Mehmedovy vlády byly Balkánské války (1912 až 1913). Balkánské státy, inspirované nacionalistickými idejemi a podporované evropskými mocnostmi, se spojily proti oslabené Osmanské říši. Výsledkem byl téměř úplný kolaps osmanské přítomnosti v Evropě. Říše přišla o Makedonii, Kosovo, Albánii, většinu Thrákie a téměř veškerá zbývající území na Balkáně, kromě malého území kolem Edirne.
Pro Mehmeda V. byl tento vývoj obrovskou ranou. Po staletí byla Osmanská říše především balkánským impériem. Ztráta evropské části říše měla nejen geografický, ale i kulturní a psychologický význam. Bylo to poprvé v historii, kdy se Osmané museli smířit s tím, že islamizovaný Balkán je nenávratně ztracen. Mehmed V. byl nucen sledovat, jak říše přichází o své tradiční silné oblasti. Jeho role byla sice pouze symbolická, ale dopad na jeho vládu byl ohromný.
Po porážce převzala moc frakce Mladoturků vedená trojicí ministrů, která se stala známou jako Triumvirát. Tvořili jej Talat Paša, Enver Paša a Cemal Paša, politici, kteří výrazně ovlivnili dějiny říše v poslední dekádě její existence. Mehmed V. byl od této chvíle panovníkem, který byl prakticky zcela odstřižen od reálné moci.
Vstup do první světové války a chalífát jako ideologická zbraň
Roku 1914 učinila mladoturecká vláda rozhodnutí, které navždy určilo osud říše. Osmanská říše vstoupila do první světové války na straně Německa a Rakouska Uherska. Mehmed V. toto rozhodnutí nepřijal z vlastní vůle, ale jeho podpis byl nutný pro legitimizaci válečného stavu.
Válka byla prezentována jako obrana muslimského světa proti západní agresi. Mehmed V. jako chalífa vyhlásil džihád, který měl sjednotit muslimy pod osmanským praporem. Tato výzva měla smíšený efekt. V některých částech říše skutečně posílila loajalitu muslimského obyvatelstva, zejména v arabských provinciích, ale v jiných oblastech se ukázala být neefektivní.
Mnozí arabští vůdci, kteří byli nespokojeni s mladotureckou centralizací, se přiklonili k myšlence vlastní nezávislosti. To později vedlo k Velkému arabskému povstání, které sehrálo zásadní roli v rozpadu říše. Mehmed V. byl přesto považován za duchovního vůdce muslimského odporu vůči koloniální Evropě, což mu dodalo určitou prestiž i mimo hranice říše.
Fronty první světové války a katastrofa pro říši
Za vlády Mehmeda V. bojovala Osmanská říše na několika frontách. Některé bitvy byly nečekanými úspěchy, jiné znamenaly tragédii s dalekosáhlými následky.
Nejznámějším osmanským vítězstvím byla obrana Gallipoli, kde turecké jednotky vedené Mustafou Kemalem Atatürkem dokázaly zastavit spojeneckou invazi. Toto vítězství mělo obrovský morální význam a stalo se symbolem osmanské vojenské houževnatosti.
Naopak východní fronta, kde došlo ke střetu s ruskou armádou, se změnila v katastrofu. Velké ztráty, logistické problémy a kruté zimní podmínky vedly k rozpadu osmanské armády v Arménii. Následné represe a deportace arménského obyvatelstva vyústily roku 1915 v tragické události známé jako arménská otázka, které se staly jedním z nejtemnějších momentů moderních osmanských dějin.
Na Blízkém východě utrpěla říše těžké porážky od Britů, zejména v Mezopotámii a Palestině. V roce 1916 vypuklo arabské povstání, které výrazně oslabilo arabské provincie a podkopalo chalífát jako sjednocující sílu. Mehmed V. byl pouze tichým pozorovatelem těchto událostí, protože reálná moc byla v rukou Triumvirátu.
Sultán, který sledoval rozpad říše
Závěr Mehmedovy vlády byl poznamenán narůstající beznadějí a ztrátami. Říše se hroutila ze všech stran. Balkán byl nenávratně pryč, arabské provincie byly v revoluci nebo pod britskou kontrolou, armády byly vyčerpány a státní pokladna byla vyprázdněná.
Mehmed však zůstával důležitým duchovním symbolem. Byl mírný, respektovaný a pro mnoho lidí představoval poslední spojení s osmanskou tradicí, která mizela před očima. Zatímco mladoturečtí politici intrikovali, plánovali a bojovali o moc, sultán působil jako poslední stín starého světa. Jeho role byla ceremoniální, ale stále důležitá pro udržení alespoň zdání jednoty.
Sultán se však těchto bouří nedožil. Zemřel 3. července 1918, několik měsíců před konečnou porážkou říše ve válce. Jeho nástupcem se stal Mehmed VI., poslední sultán v osmanské historii.