Abdulhamid II. je jednou z nejzásadnějších a zároveň nejsložitějších osobností pozdních osmanských dějin. Na trůn usedl roku 1876 a vládl až do roku 1909, čímž se stal nejdéle vládnoucím osmanským sultánem své epochy. Jeho vláda byla naplněna dramatickými událostmi, rozsáhlými modernizačními projekty, krizemi, intrikami i zásadním posunem geopolitické situace. Patří mezi vládce, kteří dokázali v mnoha ohledech obnovit státní autoritu, ale zároveň si vysloužili pověst autokratů potlačujících svobodu a demokratické snahy. Abdulhamid II. nebyl pouhým tyranem ani pouhým reformátorem. Byl komplexní postavou, která se snažila udržet slábnoucí impérium v době, kdy tlak nacionalistického hnutí, evropských mocností i moderních idejí hrozil jeho rozpadem. Jeho vláda byla plná paradoxů. Na jedné straně označován za Rudého sultána, na straně druhé za vizionáře, který zaváděl železnice, telegrafy, školy, moderní instituce a podporoval vědu. V mnoha směrech byl posledním osmanským panovníkem, který skutečně vládl, nikoli jen formálně reprezentoval.
Nástup na trůn v chaotické době
Na trůn se Abdulhamid II. dostal za mimořádně komplikovaných okolností. Jeho předchůdce Murad V. byl sesazen kvůli psychickému zhroucení a říše se v té době nacházela na pokraji zhroucení. Balkánem zmítala povstání, státní pokladna byla prázdná a evropské mocnosti čím dál aktivněji zasahovaly do vnitřních záležitostí Osmanské říše. Abdulhamid přijal trůn s tím, že podpoří vyhlášení nové ústavy, kterou reformisté považovali za jediný způsob, jak zachránit říši před rozpadem. Roku 1876 byla tedy slavnostně vyhlášena první osmanská ústava, která slibovala parlament, občanská práva a omezení absolutní moci sultána. Abdulhamid II. ústavu formálně přijal, ale ve skutečnosti s ní souhlasil jen z nutnosti. Potřeboval stabilizovat situaci, získat důvěru modernistů a uklidnit mezinárodní scénu. Od počátku si však uchovával vlastní vizi vlády, která měla být pevně centralizovaná a postavená na autoritativním vedení.
Válka s Ruskem a zrušení ústavy
Krátce po nástupu Abdulhamida II. vypukla rusko osmanská válka (1877 až 1878), která byla jednou z nejvíce osudových událostí jeho vlády. Osmanská říše utrpěla těžké porážky a Balkán, který už tak byl nestabilní, se prakticky vymkl kontrole. Rusko postupovalo hluboko do osmanského území a výsledkem konfliktu bylo rozšíření nezávislosti Rumunska, Srbska a Černé Hory a vznik autonomního Bulharska. To znamenalo dramatické zmenšení říše a ztrátu velké části evropských území.
Trauma z války a neustálé krizové situace vedly Abdulhamida k zásadnímu kroku. Roku 1878 rozpustil parlament a pozastavil ústavu, čímž ukončil první experiment s konstituční monarchií v osmanských dějinách. Od té chvíle vládnul jako autokrat. Domníval se, že jediný způsob, jak zabránit dalšímu rozpadu říše, je centralizovaná vláda bez průtahů, sporů a politických bojů. Zřízení parlamentu podle něj oslabilo stát v době, kdy byl jeho osud ohrožen. Tak začíná toto období označované jako éra absolutismu Abdulhamida II.
Autoritářská vláda a systém dohledu
Abdulhamid II. vytvořil promyšlený systém politického dohledu a kontroly. Jeho vláda byla charakteristická silným tajným policejním aparátem, cenzurou tisku a přísnou kontrolou akademických institucí. Důvod byl jednoduchý. Sultán se obával, že liberální myšlenky, nacionalistická hnutí a zahraniční vliv mohou ohrozit integritu říše. Proto se snažil udržet pevnou ruku nad politickým životem, zabránit šíření opozice a udržovat loajalitu úředníků.
Kritici jej nazývali diktátorem a mnoho historiků tvrdí, že jeho centralizace byla až přehnaná. Na druhé straně je nutné chápat, že říše byla neuvěřitelně rozmanitá, etnicky i nábožensky různorodá a trpěla silnými separatistickými tendencemi. Abdulhamid usiloval o to, aby se muslimská identita stala ideologickým základem státu. Tento koncept je znám jako panislamismus, tedy snaha sjednotit muslimské obyvatelstvo říše kolem sultána jako chalífy. Tímto krokem chtěl vytvořit jednotu, která by byla odolná proti rostoucímu nacionalismu balkánských křesťanů. Panislamismus byl úspěšný v mnoha oblastech, zejména v arabských provinciích, ale zároveň posílil napětí mezi muslimskými a křesťanskými komunitami.
Modernizace a obrovské infrastrukturní projekty
Paradoxem Abdulhamidovy vlády je skutečnost, že ačkoli byl autokratem, stal se zároveň jedním z nejvýznamnějších modernizátorů ve všech sférách státního života. Pod jeho vedením vznikly železnice, telegrafní sítě, přístavy, školy, soudy a nemocnice, které zásadně proměnily podobu říše.
Jedním z nejambicióznějších projektů byla Hidžázská železnice, která měla spojovat Damašek s Medínou a později i s Mekkou. Tento projekt měl nejen strategický a ekonomický význam, ale i duchovní. Železnice měla usnadnit poutě muslimů do svatých měst a zároveň posílit vazby mezi centrem říše a vzdálenými arabskými oblastmi. Byla financována převážně z darů muslimů z celého světa, což ukazuje na hluboký vliv Abdulhamidovy panislamistické politiky.
Za jeho vlády vzniklo také mnoho moderních škol, mezi nimi vojenské akademie, učitelské instituty, lékařské fakulty a další vzdělávací ústavy, které měly vychovat novou generaci odborníků. Zavedl nové ministerské struktury, rozšiřoval veřejné služby a podporoval rozvoj tisku, i když pod přísnou cenzurou.
Abdulhamid II. byl fascinován moderní technikou. Podporoval stavbu nemocnic, zavádění vakcín, šíření moderní medicíny a rozvoj stavebních projektů, které Istanbul přetvořily v moderní metropoli.
Krize Arménů a stín na jeho pověsti
Jedna z nejkontroverznějších kapitol Abdulhamidovy vlády souvisí s událostmi týkajícími se arménského obyvatelstva. V 90. letech 19. století se arménské komunity domáhaly větších práv, autonomie a politických reforem. Současně vznikala revoluční hnutí, která prováděla atentáty a ozbrojené akce proti osmanským úřadům. Abdulhamid reagoval tvrdě a v některých provinciích byly nasazeny speciální oddíly, známé jako hamídijské jednotky.
V letech 1894 až 1896 došlo k rozsáhlým represím a masakrům, při nichž zahynuly desetitisíce Arménů. Tyto události bývají označovány jako hamídijské masakry a zásadně poškodily pověst sultána v Evropě. Zatímco on tvrdil, že šlo o potlačení povstání, mnohé evropské státy jej obvinily z brutálního zacházení s menšinami. Tyto události se staly silným argumentem pro evropský zásah do osmanských vnitřních záležitostí a posílily odpor proti jeho absolutistickému režimu.
Rostoucí opozice a zrod Mladoturků
Na přelomu století začala sílit opozice proti autokratickému režimu. Nejvýznamnějším odpůrcem Abdulhamida II. se stalo hnutí známé jako Mladoturci, tvořené intelektuály, studenty, důstojníky a exulanty, kteří usilovali o návrat ústavy a parlamentního režimu.
Toto hnutí se postupně rozrostlo v celou politickou síť a přeneslo svou činnost i do armády. Abdulhamid se snažil opozici potlačit, zakazoval knihy, zavíral novináře a trestal aktivisty, avšak jeho úsilí nezastavilo růst mladoturecké podpory. Armáda, která byla stěžejním pilířem jeho moci, se postupně obracela proti němu.
Roku 1908 vypukla v Makedonii mladoturecká revoluce. Armáda odmítla poslechnout sultánovy příkazy, povstání se rozšířilo a Abdulhamid byl nucen obnovit ústavu a povolit parlament. Tento moment znamenal konec jeho absolutistické vlády.
Sesazení a konec vlády
Ačkoli se Abdulhamid zpočátku pokusil s obnovenou ústavou spolupracovat, brzy se ukázalo, že jeho vláda je neudržitelná. Když roku 1909 vypuklo v Istanbulu povstání známé jako Incident 31. března, mladoturci jej obvinili z jeho podpory nebo minimálně z toho, že z krize těží. Revoluční armáda vstoupila do města a Abdulhamid byl sesazen.
Byl převezen do Soluně a později zpět do Istanbulu, kde strávil zbytek života v paláci Beylerbeyi v relativně poklidné izolaci. Zemřel roku 1918, jen krátce před rozpadem Osmanské říše, jejímž posledním skutečným vládcem byl právě on.