Ludvík II. Koktavý, francouzsky Louis le Bègue, vládnul Západofranské říši v letech 877 až 879. Byl synem císaře Karla II. Holého a jeho první manželky Ermentrudy. Jeho vláda byla krátká a často opomíjená, avšak z hlediska politického vývoje Západního Franska je mimořádně důležitá. Představuje období, kdy se centralizovaná karolínská autorita definitivně měnila ve feudální strukturu založenou na nezávislé moci hrabat a vévodů. Ludvíkův politický vliv byl oslaben nejen jeho povahou, ale především okolnostmi, v nichž se na trůn dostal. Po smrti Karla II. se Západofranské království ocitlo v situaci, kdy král musel čelit nárokům aristokracie, vnějším hrozbám i opakovaným pokusům o fragmentaci moci. Ludvík II. není panovníkem velkých bitev nebo zásadních reforem. Je však panovníkem přechodu, jehož éra odhaluje, jak rychle a hluboce se karolínská Evropa proměňovala.
Nástup na trůn po smrti Karla II. Holého
Karel II. Holý zemřel roku 877 při cestě zpět z Itálie a jeho smrt vyvolala mocenské vakuum. Zásadní problém spočíval v tom, že aristokracie byla během jeho posledních let stále silnější, zatímco loajalita k dynastii slábla. V posledních dnech svého života Karel II. povolil významný dokument známý jako Kapitulář z Quierzy, který výrazně posílil autonomii šlechty a omezil královu možnost zasahovat do výměny hrabat či do zásahů proti provinční moci. Královská autorita tak byla oslabena již před Ludvíkovým nástupem.
Ludvík II., tehdy zhruba čtyřiatřicetiletý, byl korunován v Compiègne. Avšak již na počátku své vlády musel čelit otázce loajality aristokracie. Mnohá významná hrabata se zdráhala přijmout nového panovníka bez záruk zachování svých výsad. Ludvík II. nakonec potvrdil většinu privilegií, které jeho otec udělil, protože bez toho by riskoval otevřenou vzpouru. Jeho nástup tak ukázal, jak omezená již byla moc karolínského panovníka.
Osobnost a pověst Ludvíka Koktavého
Ludvíkův přízvisek Koktavý neznamená, že by trpěl těžkou řečovou vadou. Středověcí kronikáři tím spíše vyjadřovali jeho zdrženlivou povahu, slabší rétorické schopnosti a jistou nesmělost ve veřejných vystoupeních. Tyto vlastnosti byly v kontrastu s tradičním obrazem panovníka jako válečníka a charismatického vůdce.
Na druhou stranu byl Ludvík znám jako člověk hluboce náboženský, oddaný rodině a loajální církvi. Kronikáři jej popisují jako skromného, odpovědného a učenlivého. Nebyl to vůdce, který by vyvolával vzpoury nebo intriky. Byl však panovníkem, který měl udržet řád v době, kdy se franští velmoži stávali stále samostatnějšími a kdy byla říše ohrožována zvenčí i zevnitř.
Vztahy s aristokracií a postupný úpadek královské moci
Jedním z nejdůležitějších aspektů Ludvíkovy vlády byla jeho interakce s aristokracií. Západofranské království bylo tehdy v procesu transformace, kdy se hrabata stala klíčovými regionálními aktéry. Mnohá z nich začala považovat své úřady za dědičné, což narušovalo karolínský princip, že úřady jsou propůjčované králem a král může úředníka kdykoli odvolat.
Ludvík II. neměl dostatek prostředků ani vojenské síly, aby situaci zvrátil. V praxi tak potvrzoval nároky šlechty, aby si udržel alespoň formální jednotu říše. Důležitou roli hrál Hincmar z Remeše, vlivný arcibiskup a politický myslitel, který působil už za vlády Karla II. Hincmar radil Ludvíkovi ohledně správy a snažil se udržovat rovnováhu mezi šlechtou a královskou autoritou.
Nicméně ani Hincmar nedokázal zabránit stále rychlejší decentralizaci moci. V praxi tak Ludvíkova vláda přispěla k tomu, že se Západofranské království stále více přibližovalo modelu feudální monarchie, kde králova autorita byla spíše symbolická než skutečná.
Normané, hranice a bezpečnost říše
Normanské nájezdy byly během Ludvíkovy vlády stále velkým problémem. Za Karla II. dosáhly vrcholu a i když se jejich intenzita v 80. letech 9. století částečně zmírnila, představovali Vikingové nadále hrozbu. Ludvík II. neměl prostředky vytvořit silnou flotilu nebo armádu, proto často spoléhal na regionální velmože. Ti však hájili své regiony spíše než zájmy říše jako celku.
Kromě Vikingů se Ludvík potýkal se spory na hranicích s Východofranskou říší, kterou vládl jeho strýc Ludvík Němec. Západofranské a Východofranské zájmy se často střetávaly zejména na území Lotharingie. Přesto během Ludvíkovy vlády nedošlo k velké válce mezi oběma stranami. Zčásti kvůli jeho pacifistické povaze, zčásti kvůli nedostatku prostředků.
Ludvíkovy sňatky, potomci a dynastická politika
Ludvík II. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Ansgarda Burgundská, s níž měl syny Ludvíka III. a Karlomana. Toto manželství bylo však později z politických důvodů zrušeno.
Druhou manželkou byla Adéla Pařížská, příslušnice vlivného rodu Robertovců, který měl později zásadní roli ve francouzských dějinách. S Adélou měl Ludvík syna Karla, známého jako Karel Prostý, pozdějšího krále, který však nastoupil na trůn až po více než dvou desetiletích po Ludvíkově smrti.
Tento složitý dynastický vývoj ukazuje, že Ludvíkova vláda byla jedním z klíčových uzlů formování pozdější francouzské dynastie Kapetovců. Robertovci totiž skrze Adélinu rodinu posilovali svůj vliv a postupně začali dominovat západofranskému politickému prostoru, až nakonec získali trůn koncem 10. století.
Korunovace a posmrtné vnímání vlády
Ludvík II. byl sice dvakrát korunován, ale jeho druhá korunovace v Remeši roku 878 měla mimořádný význam. Papež Jan VIII., který tehdy navštívil Západofranskou říši, se rozhodl podpořit karolínského panovníka ve snaze o posílení církevní autority. Tato návštěva byla politicky významná, protože měla symbolizovat spojení mezi královskou mocí a papežstvím, v době, kdy byla říše ohrožena normanskými nájezdy a decentralizací.
Nicméně Ludvíkova vláda skončila již roku 879, kdy ve věku pouhých šestatřiceti let zemřel. Jeho smrt otevřela nový spor o nástupnictví a vedla ke krátké společné vládě jeho synů, Ludvíka III. a Karlomana, což vytvořilo další komplikace pro stabilitu říše.