Když roku 1031 zemřel Robert II. Zbožný, přešel trůn na jeho syna Jindřicha. Nečekalo ho však nic snadného. Francie byla stále složená z téměř samostatných regionů a král měl jen omezené prostředky, jak si prosadit autoritu. Jindřich I. patří k těm vládcům, kteří nezískali pověst díky velkým bitvám, ale spíše díky houževnatosti při každodenním udržování moci, která se mohla kdykoli rozpadnout.
Jindřich se narodil kolem roku 1008 a jeho dětství se odehrávalo v prostředí, kde už byla kapetovská dynastie zaběhnutá, ale stále velmi zranitelná. Byl druhorozený syn a dlouho se s ním nepočítalo jako s přímým dědicem. Vývoj událostí však vše změnil. Po smrti staršího bratra se ocitl v centru pozornosti, což znamenalo i větší tlak šlechty, která byla připravena zasahovat do každého nástupnického rozhodnutí.
Už samotný nástup na trůn byl pro Jindřicha komplikovaný. Jeho matka Konstancie podporovala jiného syna, Huga, zatímco část velmožů stála při Jindřichovi. Spor se přenesl do ulic i na dvory a zanechal za sebou atmosféru nedůvěry. Jindřich nakonec zvítězil, ale bylo to vítězství, které mu nikdo nedaroval. Už od začátku vládl s vědomím, že šlechta bude zkoušet, kam až může zajít.
V prvních letech čelil povstáním i drobným vzpourám, které často vznikaly z osobních sporů, a ne z velkých politických ambicí. Největší výzvou se stala situace v Burgundsku. Tamní mocenské poměry se neustále měnily a Jindřich se musel rozhodnout, jestli zasáhne silou, nebo bude hledat cestu skrze dohody a sňatky. Zvolil opatrnější přístup a trpělivě budoval svou pozici jako respektovaný rozhodčí mezi místními pány.
Některé konflikty však bylo nutné řešit přímo. Jindřich opakovaně zasahoval v Normandii, kde vládl energický vévoda Vilém, tehdy ještě jen mladík, který se musel vypořádávat s vlastními odpůrci. Jindřich zasáhl několikrát vojensky, ale výsledky byly smíšené. Přesto oba nakonec našli společnou řeč a jejich vztah se proměnil z napětí v pragmatické partnerství, jež později do značné míry formovalo politiku oblasti.
Jindřichova vláda nebyla jen sledováním šlechtických sporů. Král se pokoušel posilovat samotné jádro královské domény. Zpevňoval hradní síť, podporoval rozvoj Paříže a snažil se udržet přímou kontrolu nad klíčovými oblastmi kolem Seině. Tyto kroky nepůsobily navenek tak impozantně, ale tvořily základ, z něhož pozdější králové vyrostli v opravdové vládce celého království.
Osobní život Jindřicha byl také zdrojem politických rozhodnutí. Jeho manželství s Matyldou, dcerou vévody Bavorska, mělo upevnit vazby s římskoněmeckou říší. Sňatek však zůstal bezdětný a Matylda zemřela mladá. Král se poté oženil s Annou Kyjevskou, což bylo spojení neobvyklé a zároveň významné, protože přineslo do Francie kulturní vlivy z východní Evropy. Právě Anna mu porodila dědice Filipa, který později nastoupil na trůn a pokračoval v konsolidaci královské moci.
Jindřichova povaha bývá popisována jako spíše uzavřená a opatrná. Vyhýbal se velkolepým gestům a nepouštěl se do dobrodružství, která by mohla ohrozit jeho už tak křehké postavení. Jeho největší silou byla trvalá snaha udržovat rovnováhu. Věděl, že přímý střet se silnými vévody by mohl znamenat katastrofu, a raději hledal cesty, jak udržet mír, byť někdy za cenu ústupků.
Když roku 1060 zemřel, zanechal Francii, která stále nebyla jednotným státem, ale už nebyla ani neřízenou mozaikou, jakou bývala o generaci dříve. Jindřichovi se podařilo zachovat kontinuitu kapetovské vlády v období, kdy stačila jediná chyba k tomu, aby se vše rozsypalo. Jeho syn Filip I. zdědil království, jež bylo stabilnější, než se mohlo zdát.
Jindřich I. nebývá řazen mezi největší panovníky francouzských dějin, ale jeho úloha byla zásadní. Bez jeho trpělivosti, vyjednávací schopnosti a ochoty čelit každodenním problémům by Kapetovci nemuseli přežít první století své vlády. A možná ještě důležitější je to, že po něm zůstala Francie, která se začínala skutečně podobat království, nikoli jen souboru polonezávislých držav.