Soběslav II. se narodil jako syn Soběslava I., slavného vítěze bitvy u Chlumce z roku 1126. Přestože jeho otec proslul jako jeden z největších obránců české nezávislosti, Soběslav II. přišel na svět do doby, kdy v českých zemích vládly dynastické zákony, které prakticky znemožňovaly přímou dědičnost. Platilo totiž tzv. stařešinské právo, podle nějž měl vládnout vždy nejstarší člen rodu Přemyslovců. To znamenalo, že synové knížete nebyli automaticky nástupníky a museli čekat, až na ně přijde řada, nebo se museli moci ujmout silou. Tento systém byl zdrojem nekonečných konfliktů a bojů mezi jednotlivými větvemi dynastie.
Soběslav II. se tak již od mládí ocitl v prostředí plném nejistoty, exilů a bojů o moc. Jako mladý Přemyslovec musel několikrát opustit Čechy a hledat útočiště u sousedů. Polsko, Uhry či říše mu nabízely dočasný azyl, ale vždy šlo zároveň o politickou kartu, kterou mohli sousední panovníci využít proti pražskému knížeti. Soběslavův život se tedy od počátku vyznačoval nestabilitou a vědomím, že jeho budoucnost závisí více na vojenské síle a spojenectvích než na zákonných pravidlech.
První pokus o moc a návrat na trůn
Po smrti Bedřicha, syna krále Vladislava II., se v českých zemích opět rozhořel boj o knížecí stolec. Soběslav II. se pokusil chopit moci již v roce 1173, kdy získal podporu části šlechty a především císaře Fridricha Barbarossy, který hledal v Čechách loajálního spojence. Císař, jenž měl zásadní vliv na potvrzování českých knížat, využil Soběslava jako protiváhu k jiným větvím Přemyslovců.
Soběslav se tak poprvé stal českým knížetem. Jeho první vláda ale byla značně nejistá. Musel čelit domácímu odporu, protože jeho nástup nebyl výsledkem jednoty rodu, nýbrž císařské volby. Mnozí šlechtici vnímali Soběslava jako nástroj Barbarossovy politiky, a proto se k němu stavěli nedůvěřivě. Tato křehká rovnováha způsobila, že jeho vláda měla od začátku trhliny.
Sesazení a exil
Soběslav II. brzy zjistil, jak vrtkavá je přízeň císaře. V roce 1178 se do čela postavil jeho příbuzný Bedřich, který získal oporu části české šlechty i císařské podpory. Soběslav byl sesazen a nucen odejít do exilu. Tento vzorec – krátký návrat na trůn, následovaný vyhnanstvím – se v jeho životě opakoval několikrát.
Exil byl pro Soběslava těžkým obdobím, ale také příležitostí hledat nová spojenectví. Často se uchyloval k Polákům nebo do Uher, kde mohl nabírat síly pro svůj další návrat. Jeho postavení bylo typické pro mnoho Přemyslovců té doby: nikdy nemohl cítit jistotu a musel být připraven na neustálé střídání slávy a pádu.
Druhá vláda a opětovné pády
Soběslavovi se podařilo znovu získat pražský stolec v roce 1179, tentokrát na úkor Bedřicha. Jeho druhá vláda byla o něco stabilnější, ale i nyní čelil neustálým tlakům. Domácí šlechta zůstávala rozdělena a mnozí velmoži se chovali spíše jako samostatní vládci svých panství než jako loajální služebníci knížete. Navíc se proti němu opět začaly stavět ostatní větve Přemyslovců, které se nechtěly smířit s jeho vládou.
Soběslav se snažil opírat o lid a některé rody, které mu poskytovaly podporu. Jeho pozice ale nebyla nikdy dostatečně pevná. Po několika letech byl opět poražen a donucen k útěku. Osud se s ním znovu nemazlil a Soběslav se znovu ocitl v exilu.
Spory s Barbarossou a konec života
Významným prvkem jeho vlády byla i složitá politika vůči císaři Barbarossovi. Soběslav si uvědomoval, že bez císařovy přízně nemá šanci dlouhodobě udržet moc, a přesto se několikrát pokusil vystupovat nezávisle. To však vedlo k opakovaným střetům. Císař si byl vědom, že Soběslav není dostatečně spolehlivý, a proto hledal jiné Přemyslovce, kteří by mu mohli lépe sloužit.
Nakonec Soběslav II. zemřel roku 1180, opět v exilu, bez pevného postavení a bez toho, aby si mohl užívat stabilní vlády. Jeho život se tak uzavřel v duchu, který ho provázel celý čas: neustálé vzestupy a pády, návraty a sesazení.