Mustafa IV. vládl Osmanské říši v letech 1807 až 1808, tedy v období, které patří k nejchaotičtějším v celé osmanské historii. Jeho krátká vláda byla výsledkem revolty janičářů, kteří svrhli reformátorského sultána Selima III. Mustafa IV. se stal panovníkem díky jejich podpoře a měl být tím, kdo zastaví reformy a vrátí říši k tradičnímu pořádku.
Jeho vláda však byla poznamenána nejistotou, intrikami a strachem. Mustafa IV. nedokázal říši stabilizovat a během jediného roku se stal symbolem slabosti státu, který ztrácel kontrolu nad vlastními institucemi. Jeho tragický konec pak dokonale ilustruje, jak nebezpečné bylo v této době stát uprostřed mocenského boje.
Cesta k trůnu
Mustafa IV. se narodil roku 1779 jako syn Abdulhamida I. Nebyl připravován na roli reformátora. Jeho výchova byla tradiční a hluboce zakořeněná v osmanském konzervativním prostředí. Na rozdíl od Selima III. nebyl vystaven evropským myšlenkám ani moderním politickým proudům.
Po většinu mládí žil ve stínu svého bratrance Selima. Ten byl všeobecně považován za schopnějšího a moderně smýšlejícího státníka. Mustafovy ambice se do popředí dostaly až ve chvíli, kdy se janičáři začali obávat ztráty svého vlivu vlivem Selimových reforem.
Když roku 1807 vypuklo povstání, janičáři Selima sesadili a dosadili na trůn právě Mustafu IV. Ten byl pro ně ideálním kandidátem. Byl mladý, formovatelný a především ochotný sloužit jejich zájmům.
Vláda pod diktátem janičářů
Mustafa IV. se hned od počátku ocitl v roli, kterou zcela ovládali janičářští velitelé. Neměl skutečnou moc a jeho rozhodnutí byla často jen formální potvrzení toho, co mu armádní frakce přikázala.
Janičáři od něj očekávali jediné. Zrušit reformy Nizam i Cedid, rozpustit moderní armádu a navrátit staré pořádky. Mustafa tak skutečně učinil a veškeré modernizační kroky byly rychle zrušeny. Stát se vrátil do předmoderní struktury, která však již nedokázala reagovat na evropský tlak ani vnitřní problémy.
Místo stability přinesl tento krok ještě větší chaos. Úředníci věrní Selimovi byli sesazeni nebo pronásledováni. Mnozí vzdělaní důstojníci uprchli nebo byli odstraněni, což dále oslabovalo armádu. V zemi rostla nespokojenost, kterou Mustafa IV. nedokázal uklidnit.
Pokus o likvidaci Selima III. a Mahmuda II.
Mustafa IV. dobře věděl, že jeho pozice je nejistá, pokud zůstane Selim III. naživu. Selim měl stále podporu mnoha reformních úředníků i části armády. V roce 1808 se situace vyhrotila, když se k Istanbulu přiblížila vojska Mustafy Baýraktara, mocného vezíra, který chtěl Selima vrátit na trůn a obnovit reformy.
V zoufalém pokusu zachránit si moc vydal Mustafa IV. rozkaz k zabití Selima III. i svého bratra Mahmuda, který byl dalším možným následníkem. Selim byl zabit, ale Mahmud unikl, ukryl se v paláci a podařilo se mu přežít díky věrným služebníkům.
Tento čin byl zlomový. Mustafa IV. tím definitivně ztratil podporu jak reformistů, tak mnoha umírněných sil, které považovaly zabití Selima za nepřijatelné i z hlediska dynastické tradice. Byl odsouzen k pádu.
Sesazení a smrt
Když vojska Mustafy Baýraktara vstoupila do Istanbulu, nezbylo sultánovi mnoho možností. Mahmud II., který se zachránil, byl okamžitě prohlášen novým sultánem. Mustafa IV. byl sesazen a uvězněn.
Jen o několik měsíců později, v listopadu 1808, byl Mustafa IV. zabit v paláci. Jeho smrt byla důsledkem chaosu, který sám pomáhal vyvolat. Vládl pouhý jeden rok, přesto však zanechal hlubokou stopu v osmanských dějinách. Jeho vláda ukázala, jak nebezpečné je, když se panovník stane loutkou v rukou neloajálních sil.
Odkaz panovníka, který selhal
Mustafa IV. se často označuje za jednoho z nejméně úspěšných osmanských sultánů. Jeho vláda byla krátká, chaotická a plně závislá na janičářském sboru. Nepokusil se o reformy, naopak aktivně zničil vše, co jeho předchůdce pracně budoval.
Přesto má jeho vláda v historii své místo. Ukazuje neudržitelnost starého systému a sílu konzervativních institucí, které se bránily modernizaci. Mustafa IV. se stal tragickou figurou, která nedokázala řídit osud říše v době, kdy ta potřebovala silné vedení.
Jeho pád otevřel cestu Mahmudu II., jednomu z nejdůležitějších sultánů 19. století. A právě Mahmud dokončil to, co Selim III. začal, což z Mustafy IV. činí především přechodového panovníka.