Mehmed IV. se stal sultánem jako dítě a jeho raná léta na trůně určovala především moc jeho matky Turhan Sultan a dvorských frakcí. Byl to panovník, jehož osud byl pevně spojen se jmény velkovezírů, kteří za něj po většinu života rozhodovali. Mnohé kapitoly jeho vlády odhalují, jak výrazně může osmanskou politiku ovlivnit jediný státník, pokud dostane prostor jednat bez omezení. Mehmedova role byla často pasivní, ale jeho éra přinesla okamžiky mimořádných úspěchů i jeden z největších pádů v osmanské historii.
Jeho životní dráha byla dlouhá a členitá. Začala ve chvíli, kdy mu byla svěřena role, na kterou nemohl být připraven, a pokračovala obdobím, kdy se říše spoléhala na mocné vezíry. Úspěchy Köprülüské éry v něm zanechaly obraz panovníka, který vládl v době obnovené síly. Pozdější katastrofa u Vídně však ukázala, jak rychle se může štěstí říše obrátit. Mehmed IV. nakonec prožil několik zásadně odlišných etap, které na sebe navazovaly v rychlém sledu.
Raný život prince a nástup na trůn
Mehmed se narodil roku 1642 jako syn Ibrahima I. a Turhan Sultan. Jeho dětství bylo poznamenáno napětím, které panovalo v paláci během vlády jeho otce. Ibrahimovy psychické problémy a chaos v administrativě vytvářely prostředí, které bylo nepředvídatelné i pro nejvyšší vrstvy dvora. Mehmed vyrůstal pod dohledem harému a eunuchů, kteří usilovali o zachování určité stability kolem následníka trůnu.
Když byl Mehmed teprve malý chlapec, došlo v roce 1648 k sesazení a popravě jeho otce. Vzápětí byl dosazen na trůn, aniž by rozuměl tomu, co se kolem něj děje. Byl vychováván především ženami z harému a jeho matka Turhan Sultan se brzy stala nejvlivnější postavou dvora. Mehmed tak vyrůstal v situaci, kdy jeho titul byl pouze formální, zatímco skutečné rozhodování leželo na jiných.
Mocenský boj mezi Kösem Sultan a Turhan Sultan
V prvních letech Mehmedovy vlády se rozhořel ostrý konflikt mezi dvěma nejsilnějšími ženami říše. Kösem Sultan, zkušená a politicky obratná vdova po Ahmedu I., se snažila udržet svou pozici regentky. Turhan Sultan, matka mladého sultána, ji však postupně začala vytlačovat a budovat vlastní mocenské zázemí.
Soupeření mezi těmito dvěma osobnostmi se projevovalo na všech úrovních státní správy. Frakce vezírů a eunuchů se přikláněly na jednu či druhou stranu a dvůr se rozdělil na dva tábory. Konflikt vyvrcholil roku 1651, kdy byla Kösem Sultan zavražděna skupinou eunuchů podporujících Turhan. Tím získala Turhan Sultan plnou moc nad dvorem i státními záležitostmi a Mehmed začal být oficiálně vnímán jako sultán pod ochranou své matky.
Chaotická správa říše a vzestup Köprülü Mehmeda Paši
Říše během Mehmedova dospívání čelila řadě problémů. Ekonomické potíže, janičářské vzpoury, slabá armádní disciplína a nekompetentní vezíři vedli k tomu, že se systém správy postupně rozpadal. Turhan Sultan si uvědomovala, že k obnově pořádku je potřeba schopný státník, který bude mít dostatečně silnou autoritu.
V roce 1656 jmenovala velkovezírem Köprülü Mehmeda Pašu, muže známého pro svou přísnost a zásadovost. Získal plnou podporu a podmínku, že mu nebude bráněno v rozhodování. Tím začala tzv. Köprülüská éra, která zásadně ovlivnila další vývoj říše. Mehmed IV. byl v té době více symbolickým vládcem, ale za jeho jménem se začala psát kapitola tvrdé obnovy státní moci.
Obnova říše pod vedením Köprülüské rodiny
Köprülü Mehmed Paša rychle potlačil rozsáhlé nepokoje a zlikvidoval mnoho zkorumpovaných úředníků. Pod jeho vedením byla obnovena disciplína v armádě, stabilizovány finance a posíleny hranice říše. Zásahy byly tvrdé, ale účinné. V následujících letech převzal úřad jeho syn Köprülü Fazıl Ahmed Paša, který pokračoval v obnově státu.
Mehmed IV. se během této éry věnoval především životu v paláci, lovu a náboženským ceremoniím. Díky pevné administrativě kolem něj mohl vládnout bez přímých zásahů do každodenní politiky. Říše zažila období prosperity, které na chvíli zakrylo hlubší problémy, jež se později znovu vynořily.
Vojenské úspěchy a expanze na Balkáně
Köprülüská reforma umožnila řadě velkovezírů zahájit tažení, která měla obnovit osmanskou prestiž. Fazıl Ahmed Paša vedl úspěšné kampaně proti Benátkám, Habsburkům i Polsku. Výsledkem těchto tažení byla například značná expanze na území dnešní Ukrajiny a upevnění kontroly nad klíčovými oblastmi na Balkáně.
Mehmed IV. byl často přítomen během vojenských operací, alespoň symbolicky. Jeho účast však nebyla vojenská, spíše ceremoniální. Přesto mu tyto události přinesly oblibu v armádě a pověst vládce, během jehož panování se říše dokázala znovu prosadit jako dominantní mocnost regionu.
Rostoucí tlak na Habsburky a cesta k velkému konfliktu
Po sérii úspěšných tažení začali osmanští státníci uvažovat o rozhodujícím úderu proti Habsburské monarchii. Mnozí viděli vize obnovení dominance na středoevropských hranicích a získání bohatství z měst v Podunají. Sultán s těmito plány souhlasil, protože mu přinášely prestiž a podporu armády.
Velkovezír Kara Mustafa Paša se stal hlavním zastáncem tohoto odvážného kroku. Byl přesvědčen, že Vídeň lze dobýt a že by to navždy změnilo rovnováhu sil v Evropě. Mehmed IV. mu poskytl plnou podporu a pověřil jej vedením celého tažení. Bylo to rozhodnutí, které ovlivnilo vše, co následovalo.
Obléhání Vídně 1683 a začátek osmanského ústupu
V roce 1683 dorazila osmanská armáda pod vedením Kara Mustafy Paši k Vídni. Mehmed IV. se tažení osobně neúčastnil, ale očekával velké vítězství. Osmané zahájili dlouhé obléhání, které však postupně ztrácelo tempo. Habsburkové získali podporu Polska, jehož král Jan III. Sobieski vedl rozhodující protiútok.
Bitva na vídeňské hoře skončila drtivou porážkou Osmanů. Kara Mustafa Paša byl po návratu popraven a říše se ocitla v defenzivě. Ztráta Vídně nebyla jen vojenským neúspěchem, ale i psychologickým zlomem. Ukázala omezení osmanské expanze a narušila Mehmedův postavení jako sultána, pod jehož vládou říše padla do rozsáhlého konfliktu.
Pokračující války a nespokojenost v armádě
Po vídeňské bitvě se proti Osmanům vytvořila široká koalice evropských států. Tažení proti nim probíhala na několika frontách současně. Mehmed IV. byl postupně obviňován z toho, že nedokázal udržet kontrolu nad státní správou a armádou. Janičáři začali projevovat otevřenou nespokojenost a některé provincie odmítaly plnit rozkazy.
Války trvaly několik let a způsobily ztráty území v Uhrách i na Balkáně. Mehmedova pozice slábla a jeho vliv se postupně omezoval jen na reprezentativní role. Moc se přesouvala k vezírům a armádním velitelům, kteří se snažili zastavit postup koalice.
Sesazení roku 1687 a konec vlády
Roku 1687 armáda otevřeně povstala proti sultánovi. Janičáři a část vezírů jej zbavili trůnu a dosadili jeho bratra Sulejmana II. Mehmed IV. byl odveden do palácového komplexu v Edirne, kde zůstal pod přísným dohledem. Jeho dlouhá vláda skončila náhle a bez možnosti návratu.
Po sesazení žil Mehmed v relativní izolaci. Dostával pravidelný příděl prostředků a mohl se věnovat náboženským povinnostem, ale nesměl zasahovat do politiky. Většinu času trávil v zahradách paláce a sledoval zprávy z bojišť, kde říše pokračovala v obranných válkách bez jeho účasti.
Smrt v roce 1693
Mehmed IV. zemřel v roce 1693 ve věku padesáti jedna let. Poslední roky strávil mimo hlavní scénu dvorského života, daleko od dění, které kdysi určoval nebo alespoň symbolicky zastupoval. Jeho tělo bylo převezeno do Istanbulu a pohřbeno v mauzoleu vedle jeho předků.
Smrtí Mehmeda IV. skončila éra, v níž se osmanská říše pokusila obnovit svou sílu, ale zároveň zažila jednu z nejvýraznějších porážek, která změnila dějiny celé Evropy.