Když se v únoru roku 1440 narodil Ladislav, jeho otec Albrecht II. Habsburský už byl několik měsíců mrtvý. Z tohoto paradoxu pramení přízvisko „Pohrobek“, kterým se navždy zapsal do dějin. Byl tak od samého počátku symbolem nejistoty a politických zápasů, protože o jeho budoucnosti rozhodovali druzí, nikoli on sám. Matka Alžběta Lucemburská, dcera Zikmunda Lucemburského, vnímala jeho narození jako naději na pokračování dynastického odkazu, zatímco mnozí šlechtici v Čechách i Uhrách jej považovali spíše za prostředek mocenských her. Ladislav byl korunován českým králem už jako novorozenec, ale skutečnou moc drželi poručníci a domácí elity, které se přely o to, kdo bude mít mladého panovníka pod kontrolou.
Dětství Ladislava bylo poznamenáno neustálým stěhováním, zajišťováním bezpečí a také vězněním. Jako sirotek bez otce a s matkou, která zemřela, když mu byly pouhé čtyři roky, se stal rukojmím velké politiky. O jeho výchovu a budoucnost se staral především rakouský regent Fridrich III., který jej držel spíše v izolaci než v aktivní přípravě na vládnutí. To mělo později osudové důsledky – Ladislav nikdy nezískal dostatek zkušeností ani sebevědomí, aby se stal skutečným vladařem.
Koruna bez vlády
V Čechách byla situace ještě složitější. Země, otřesená husitskými válkami, potřebovala silného panovníka, jenže Ladislav byl jen dítě bez reálné možnosti zasáhnout. Moc se tak soustředila do rukou zemské šlechty, která posilovala svůj vliv a upevňovala pozici v politickém systému. Nejvýraznější postavou tohoto období se stal Jiří z Poděbrad, schopný šlechtic, jenž dokázal sjednotit kališnickou stranu a postupně ovlivňoval chod země více než samotný král.
Když se Ladislav konečně v roce 1453 ujal vlády jako dospívající, byl vítán s nadějí, že přinese stabilitu. Jeho korunovace v Praze měla obrovský symbolický význam – Habsburkové se po několika letech zmatků pevněji uchytili na českém trůně. Jenže realita byla odlišná. Ladislav byl mladík nezkušený, slabého zdraví a snadno ovlivnitelný svými rádci. To poskytovalo šlechtě prostor k tomu, aby i nadále rozhodovala o klíčových otázkách státu.
Uherské a rakouské dědictví
Podobná situace panovala v Uhrách, kde Ladislav zdědil nárok na trůn po svém dědovi Zikmundovi Lucemburském. I zde však jeho mládí a neschopnost prosadit se vedly k tomu, že skutečná moc ležela v rukou uherské šlechty a významných magnátů. Ladislav byl formálně králem Čech, Uher i rakouských zemí, ale prakticky vládl jen málo kde. Byl spíše symbolem legitimity, který jednotlivé mocenské skupiny používaly k prosazení vlastních zájmů.
Rakouské země, které byly tradičním dědictvím Habsburků, také neprožívaly za jeho života klid. Mladý král nedokázal plně nastolit pořádek a jeho postavení ohrožoval dokonce i císař Fridrich III., jenž mu měl být původně ochráncem. Tento paradox – být všude králem, ale nikde skutečným vládcem – se stal největší charakteristikou Ladislavovy krátké kariéry.
Konflikty v Čechách a role Jiřího z Poděbrad
V Čechách se Ladislav brzy dostal do střetu se svým nejmocnějším šlechticem. Jiří z Poděbrad, který se stal zemským správcem a hlavou kališnické strany, měl obrovský vliv. Ladislav, podporovaný katolickou stranou a zahraničními spojenci, se snažil jeho moc omezit, ale neměl dostatek síly ani zkušeností. Konflikt mezi mladým králem a zkušeným šlechticem odrážel hlubší rozkol v české společnosti mezi katolíky a kališníky.
Přesto se Ladislavovi podařilo v určité chvíli získat podporu části šlechty a vojensky zasáhnout proti Poděbradovým stoupencům. Jenže jeho kroky byly nerozhodné a nevedly k jasnému výsledku. Jiří si udržel vliv a po Ladislavově smrti se stal jeho nástupcem na českém trůně. Tím se uzavřel kruh, v němž se ukázalo, že skutečným vítězem Ladislavovy vlády nebyl on sám, ale schopnější domácí šlechtic.
Přezdívka a osobnost
Ladislav byl označován jako „král Pohrobek“ kvůli svému narození po smrti otce, ale ve své době si vysloužil i pověst nerozhodného a slabého vládce. Jeho životní příběh je však nutné chápat s ohledem na okolnosti – neměl možnost vyrůst v prostředí, které by jej připravilo na panovnickou roli. Byl spíše obětí politiky než jejím aktérem. Současníci jej popisovali jako mladíka křehkého zdraví, mírné povahy, avšak neschopného prosadit vlastní rozhodnutí. Pro šlechtu byl ideálním panovníkem, protože jim nechával prostor k vládě.
Jeho osobní život byl krátký a poznamenaný tím, že se nedožil ani dospělosti. Přestože byl zasnouben s francouzskou princeznou Magdalénou, nikdy se neoženil a nezanechal potomky. Tím se uzavřela jedna dynastická linie Habsburků, kteří se museli spoléhat na vzdálenější příbuzné.
Záhadná smrt a konec nadějí
Nejdramatičtějším momentem Ladislavova života se stala jeho náhlá smrt. Roku 1457, ve věku pouhých sedmnácti let, zemřel v Praze za nejasných okolností. Někteří kronikáři hovořili o otravě, jiní o nemoci, pravděpodobně leukémii nebo morem. Jeho skon vyvolal spekulace a konspirační teorie, neboť se odehrál v době, kdy byl v otevřeném konfliktu s Jiřím z Poděbrad a dalšími domácími šlechtici. Jistotu o příčině smrti už dnes nezískáme, ale její důsledky byly zřejmé – Ladislavovo úmrtí uvolnilo cestu Jiřímu z Poděbrad na český trůn.
Smrt Ladislava Pohrobka měla širší evropské dopady. České království se ocitlo na rozcestí, protože po dynastickém panovníkovi nastoupil na trůn domácí šlechtic, což byla událost zcela bezprecedentní. V Uhrách zase Ladislavova smrt vedla k mocenskému vakuu, které využil Matyáš Korvín, jenž se stal jedním z nejvýznamnějších uherských králů.