Když roku 1310 usedl na český trůn mladý lucemburský princ Jan, málokdo tušil, že se z něj stane jedna z nejbarevnějších postav středověké Evropy. Přicházel jako cizinec, přiveden na přání části české šlechty a díky sňatku s dcerou posledního Přemyslovce Eliškou Přemyslovnou. Měl přinést stabilitu do země zmítané mocenskými spory po smrti Václava III., posledního krále z přemyslovské krve. Jan se ale nikdy plně nesžil s prostředím Čech a zůstal znám především jako evropský rytíř, diplomat a nakonec hrdina padlý na bitevním poli u francouzského Kresčaku.
Cizinec na českém trůně
Nástup Jana Lucemburského byl od počátku poznamenán nedůvěrou. Česká šlechta jej vítala jako prostředek k zajištění stability, ale brzy začala vadit jeho neznalost jazyka a zvyků země. Navíc byl obklopen družinou lucemburských rádců, což vyvolávalo další odpor mezi domácími pány. Přesto měl Jan v rukou silné karty – byl spojen s mocným rodem Lucemburků a jeho tchánem se stal římský císař Jindřich VII., což poskytovalo Čechám váhu v evropské politice.
Manželství s Eliškou Přemyslovnou mělo upevnit jeho postavení, ale stalo se spíše zdrojem konfliktů. Eliška byla energická, hrdá na svůj přemyslovský původ a snažila se do politiky zasahovat aktivněji, než bylo v té době u žen obvyklé. To vedlo k napětí mezi manželi a jejich přívrženci. Jan se tak postupně odvracel od vnitřních záležitostí království a hledal uplatnění jinde – v Evropě, na rytířských turnajích i na bitevních polích.
Evropský rytíř a dobrodruh
Jan Lucemburský se stal typickým rytířským vládcem své doby. Více než v Praze pobýval na cestách po Evropě, účastnil se válečných výprav do Itálie, do Flander, do Litvy i do Francie. V jeho době se z českého krále stal aktivní účastník evropské politiky a díky jeho diplomatickým i vojenským aktivitám získaly Čechy nebývalý mezinárodní věhlas.
Sám Jan byl znám svou odvahou a ochotou riskovat. Nebál se stát po boku nejmocnějších panovníků kontinentu a často zasahoval do sporů, které se českých zemí přímo netýkaly. Čeští šlechtici jej proto nazývali „králem cizincem“ – měl sice českou korunu, ale jeho srdce i zájmy patřily Evropě.
Janova orientace na zahraniční politiku měla ovšem vážné důsledky. V Čechách rostla nespokojenost, protože král zanedbával domácí záležitosti a nechával správu země na šlechtě. To vedlo k oslabení královské moci a častým vnitřním sporům. Dokonce i jeho vztah s manželkou Eliškou Přemyslovnou se změnil v otevřený konflikt. Vzájemná nedůvěra vedla až k tomu, že Eliška byla na čas odstavena od vlivu a jejich děti, mezi nimi i budoucí Karel IV., byly svěřeny do péče Janových rádců.
Jan tak sice proslul jako evropský rytíř, ale doma jej mnozí vnímali jako cizince, který zanedbává své povinnosti. Tato pověst jej provázela až do konce života.
Cesta ke Kresčaku
V polovině 14. století se Jan zapojil do velkého konfliktu známého jako stoletá válka mezi Anglií a Francií. Byl dlouholetým spojencem francouzské koruny a svou účastí v bojích chtěl potvrdit pověst rytířského hrdiny. Roku 1346 dorazil se svými vojsky na pomoc francouzskému králi Filipovi VI. proti anglickému králi Eduardovi III., který vpadl do severní Francie.
Bitva se odehrála u obce Kresčak (Crécy) a stala se jednou z nejznámějších událostí středověkých válek. Angličané měli výhodu v nové taktice a vynikajících lučištnících. Přesto Jan neváhal postavit se do čela svých rytířů. Byl tehdy už zcela slepý, ale přesto se nechal vést do boje se slovy, že český král nikdy neutíká.
anova smrt u Kresčaku roku 1346 vstoupila do legend. Podle kronikářů si nechal připoutat koně k rytířům po svém boku, aby mohl vyrazit přímo do boje. Byl obklíčen a padl, jeho tělo bylo nalezeno až po bitvě. Jeho oběť se stala symbolem rytířské statečnosti a nadosobní cti.
Češi ztratili krále, kterého doma často kritizovali, ale v Evropě byl uctíván jako vzor rytířství. Jeho smrt také otevřela cestu k vládě jeho synovi Karlu IV., jenž se stal jedním z největších panovníků českých dějin.