Když se roku 1109 země otřásla tragickou smrtí Svatopluka Olomouckého, otevřel se znovu složitý problém nástupnictví v přemyslovském rodu. Na pražský stolec usedl jeho bratranec Vladislav I., syn prvního českého krále Vratislava II. a bratr dřívějších knížat. Do funkce jej uvedl císař Jindřich V., který tradičně hrál roli arbitra v českých nástupnických sporech. Už samotný nástup ukazuje, že bez podpory říše nemohl žádný Přemyslovec vládnout v klidu. Vladislav si to dobře uvědomoval a hned od počátku se profiloval jako kníže, který dokáže hledat rovnováhu mezi domácími zájmy a loajalitou k císaři.
Situace, kterou přebíral, byla složitá. České knížectví bylo v předchozích letech zmítáno soupeřením mezi Bořivojem II. a moravskými Přemyslovci, vraždami i zásahy cizí moci. Zemi chyběla stabilita a šlechta ztrácela důvěru v dynastii, která se neustále hádala o trůn. Vladislav se proto musel ukázat nejen jako muž kompromisu, ale také jako pevný vládce, který vnese do země pořádek a ukáže, že Přemyslovci dokážou vládnout sjednoceně.
Vladislav a císař Jindřich V.
Vladislavova vláda by nebyla možná bez podpory mocného císaře Jindřicha V., s nímž kníže udržoval dobré vztahy. Na rozdíl od svého bratra Bořivoje II., který působil jako slabý a závislý vládce, dokázal Vladislav využívat spojenectví s říší k posílení své vlastní pozice. Loajalita k císaři mu přinesla mezinárodní uznání, ale zároveň neztratil autoritu doma, protože vystupoval rozhodně a sebevědomě.
Podle kronik se účastnil několika říšských tažení, čímž si zajistil přízeň panovníka, a zároveň ukazoval, že Čechy jsou spolehlivým spojencem. Tato politika přinesla zemi období míru – zatímco v minulosti se Čechy opakovaně zmítaly ve válkách a nájezdech, za Vladislava I. se podařilo udržet hranice relativně bezpečné. Diplomacie se tak stala hlavní zbraní, díky níž kníže upevnil svou moc.
Upevnění vnitřní moci
Jedním z klíčových úkolů bylo zkrotit šlechtu a zabránit dalším dynastickým sporům. Vladislav I. se snažil prosazovat princip seniorátu, který určoval, že vládu má držet nejstarší člen rodu. Tento princip sice nikdy nefungoval dokonale, ale v jeho době alespoň na chvíli přinesl zemi stabilitu.
Vladislav si dokázal naklonit část domácích velmožů tím, že jim ponechával určitou míru vlivu a bohatství, ale zároveň nedovolil, aby přerostli knížecí moc. Vyvážená politika vůči šlechtě byla jedním z důvodů, proč jeho vláda nepůsobila tak chaoticky jako vlády jeho předchůdců. Uvědomoval si, že bez kompromisů by mohl skončit stejně jako Bořivoj II., který ztratil podporu a skončil v exilu.
Na Moravě se Vladislav musel vyrovnávat s ambicemi svých příbuzných, zejména bratra Soběslava I., který se cítil opomíjený. I když napětí mezi nimi přetrvávalo, Vladislav dokázal udržet otěže moci pevně v rukou a zabránil tomu, aby Morava znovu vystoupila proti Praze.
Podpora církve a křesťanské identity
Stejně jako jeho předchůdci chápal Vladislav I. význam církve pro legitimizaci své vlády. Podporoval pražské biskupství a kláštery, které byly nejen centry víry, ale také kultury a vzdělanosti. Tím posiloval prestiž Přemyslovců v očích papeže i císaře.
Významným krokem bylo i to, že dbal na budování a obnovu kostelů a klášterních komplexů, čímž posiloval křesťanský charakter země. Kronikáři jej později vnímali jako zbožného panovníka, který nejednal pouze z politických důvodů, ale také z upřímné oddanosti k víře. Jeho vláda se tak nesla ve znamení propojení knížecí moci a křesťanského dědictví, které tvořilo základ české identity.
Podpora církve byla zároveň praktickým krokem: biskupové a opati se stávali spojenci, kteří mu pomáhali udržet jednotu země a zároveň poskytovali duchovní oporu v časech nejistoty. Vladislav I. se tímto přístupem lišil od Spytihněva II., jenž se s církevními kruhy často dostával do konfliktu.
Posílení Prahy a příprava nástupnictví
Vladislavova vláda byla významná také pro rozvoj samotného centra českého státu. Pražský hrad a jeho okolí se v této době staly skutečným politickým i duchovním srdcem země. Kníže podporoval stavební činnost, která měla nejen praktický, ale i symbolický význam – ukazovala moc a stabilitu dynastie.
Další důležitou oblastí byla otázka nástupnictví. Vladislav I. neměl syna, který by jej přímo následoval, ale podařilo se mu připravit půdu pro to, aby vláda přešla na jeho bratra Soběslava I.. Přestože mezi nimi panovalo napětí, Vladislav pochopil, že zachování moci v rukou Přemyslovců je důležitější než osobní spory. Tento krok zajistil, že po jeho smrti v roce 1125 nedošlo k okamžitému chaosu, ale moc přešla relativně plynule.