Když roku 1061 zemřel Břetislav I., jeden z největších Přemyslovců, zanechal po sobě pevný stát a pět synů, kteří měli vládnout podle stařešinského zákona. Tento zákon měl zajistit, že na knížecí stolec usedne vždy nejstarší člen dynastie, aby se předešlo bratrovražedným bojům. V praxi to ale znamenalo, že mezi bratry vypukla rivalita, protože každý z nich usiloval o co největší moc. Do čela se postavil Spytihněv II., nejstarší syn, a usedl na knížecí stolec v Praze.
Spytihněvův nástup byl přijat jako logický krok, ale už od počátku se ukázalo, že jeho vláda nebude snadná. Musel čelit nejen ambicím svých bratrů Vratislava, Konráda, Oty a Jaromíra, ale také napětí mezi šlechtou, církví a cizími mocnostmi. Navíc žil v době, kdy Evropu zasáhla gregoriánská reforma, která usilovala o posílení papežské moci a nezávislosti církve na světských panovnících. Právě tyto okolnosti předznamenaly, že jeho vláda bude bouřlivá a že vstoupí do dějin jako tvrdý vládce, který se nebál radikálních kroků.
Vyhnání německých osadníků
Jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších činů Spytihněva II. bylo vyhnání německých osadníků, kteří se v Čechách usadili v době vlády jeho otce Břetislava. Tito lidé přicházeli především z Bavorska a Saska a přinášeli s sebou znalosti, obchodní kontakty i kulturní vlivy. Měli podporu říše a církve a představovali rostoucí skupinu, která začínala ovlivňovat českou společnost.
Spytihněv je ale vnímal jako nebezpečí pro českou samostatnost. Obával se, že jejich přítomnost posiluje vliv říše a že by se z nich mohla stát pátá kolona v případě konfliktu. Proto se rozhodl k radikálnímu kroku a nechal je hromadně vyhnat ze země. Podle kronik to byla akce rychlá a nekompromisní, která vyvolala v říši i v církvi pobouření.
Tento čin měl dvojí dopad. Na jedné straně oslabil kontakty s Německem a poškodil obchod, protože právě němečtí osadníci hráli důležitou roli v řemesle i ve směně zboží. Na druhé straně však posílil obraz Spytihněva jako vládce, který brání českou nezávislost a odmítá vměšování cizinců. V očích domácí šlechty a části obyvatelstva to mohl být důkaz jeho síly, i když dlouhodobě tento krok přinesl spíše izolaci než prosperitu.
Konflikt s mnichy a církevní reforma
Dalším významným krokem Spytihněva bylo vyhnání benediktinských mnichů z klášterů. Benediktini byli v té době nejdůležitějším řádem, který přinášel vzdělanost, liturgii i hospodářské inovace. Byli úzce spojeni s říší a papežem, a proto je Spytihněv vnímal podobně jako německé osadníky – jako cizí vliv, který ohrožuje jeho moc.
Podle pramenů nechal vyhnat stovky mnichů, některé kláštery uzavřel nebo je omezil. Tímto krokem šokoval nejen domácí církev, ale i papežský Řím. V době, kdy papež Řehoř VII. prosazoval gregoriánskou reformu a zdůrazňoval nezávislost církve na světské moci, se Spytihněv postavil opačně – církev podřídil své autoritě a neváhal proti ní tvrdě zasáhnout.
Výsledkem byla dočasná krize církevního života v Čechách, protože mnohé kláštery ztratily své obyvatele a duchovní život ochabl. Zároveň to ale ukázalo, že Spytihněv se cítil být pánem nejen světských, ale i duchovních záležitostí, a že je připraven čelit i papežské autoritě, pokud to bylo v jeho zájmu.
Vztahy s bratry a říší
Spytihněv musel zároveň čelit napětí uvnitř dynastie. Jeho bratři nebyli spokojeni s tím, že jim připadly jen vedlejší údělní statky. Největším rivalem se stal Vratislav, který později Spytihněva vystřídal na trůně. Bratrské vztahy byly napjaté, ale Spytihněv si dokázal udržet nadvládu, a to i díky tomu, že se opíral o část šlechty, která v něm viděla garanta pořádku.
Jeho vztah k říši byl složitý. Na jednu stranu se snažil udržet loajalitu, protože věděl, že bez císařské podpory je těžké vládnout. Na druhou stranu svými kroky – vyhnáním Němců a mnichů – dával najevo, že Čechy nejsou pouhou provincií říše. Tento rozpor se táhl celou jeho vládou a ukazoval, jak těžké bylo najít rovnováhu mezi domácí nezávislostí a tlakem mocného souseda.
Spytihněv II. vládl jen krátce, od roku 1061 do své smrti v roce 1061 nebo 1062 (prameny se liší). Jeho vláda tak trvala pouhý rok, ale i během této krátké doby stihl vstoupit do dějin díky svým radikálním krokům. Vyhnal německé osadníky, vyhnal mnichy a ukázal, že se nebojí postavit ani církvi, ani říši.
Jeho odkaz je rozporuplný. Na jedné straně je vnímán jako vládce, který bránil českou samostatnost a odmítal cizí vlivy. Na druhé straně ale jeho kroky oslabily hospodářství, vzdělanost i vztahy se zahraničím. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho bratr Vratislav II., který se vydal opačnou cestou – usiloval o spolupráci s říší a získal pro sebe královskou korunu.
Spytihněv II. tak zůstal v paměti především jako tvrdý panovník, jehož krátká vláda ukázala hranice izolacionismu. Přesto jeho činy svědčí o tom, že Přemyslovci byli ochotni riskovat a hledat vlastní cestu, i když to znamenalo konflikt s nejsilnějšími silami své doby.